Pilulka pro těžké chvíle

U mě dobrý

V podávání aktuálních a vyčerpávajících podrobností o své skutečné činnosti jsem sdílný jak čínské ministerstvo informací a moc dobře si to uvědomuju. Ambici sledovat svůj pobyt v Norsku den po dni jsem ztratil tak tři měsíce zpátky a už to vážně nedoženu. Za tři týdny a den budu sunout nohy po Praze a do té doby mám jaksi zkouškový...

Takže jestli stihnu ještě něco napsat, bude se to spíš týkat nadčasových témat, jako například - uvědomuju si, že vám to strašně dlužím - mého vedlebydly... To je příběh jak z kriminálky, vo mlčenlivym plachym nekňubovi, kterej se jednoho dne sebral a spáchal obludnej... no, toho se doufám už nedočkám. Takže spolubydla bude na mušce v dalším příspěvku a už velice brzy, slibuju!

Jináč, moji milí, děkuji za veškeré ohlasy na blog, jak po ajsíkjů, tak i v komentářích přímo pod příspěvkama. Vážně mě vždycky moc potěší a člověku taky dodaj trochu pocitu zahanbení, že na své čtenáře tolik peče... A z toho, že vám na komentáře neodpovídám, si nic nedělejte. Příspěvek patří mně, komentáře jsou vaším polem působnosti, tak ho využívejte hojně a intenzivně. Nechtějte, abych se začal věnovat politice, abych vyprovokoval diskuzi :-) Tak pište, ať maj Klaus s Grebeníčkem všechny nitě suchý a čtěte to tu, klidně několikrát za sebou :-)

P.S.: Mám se tu velice dobře. Za ty tři tejdny pojedu do Tsjekkia a dostávám intenzivní pocit, že bych se sem v lednu milerát zas vrátil. No ale to prostě nejde, protože prostě nemůžu. Škoda...

Tržní uplatnění

Studium na BI je velmi náročné a velmi teoretizující. Povšechně se ale dá říci, že to základní, čemu bychom se tu měli nejen naučit, ale zároveň to dostat hluboko pod své kožní póry, je teze, že abychom dosáhli tržního úspěchu a tím pádem taky vysokých zisků, musíme mít neustále na paměti zákazníkovy unikátní potřeby a přicházet s unikátními řešeními, která tyto potřeby naplní. Během náročných přednášek mám prostor přemýšlet nad lecčíms, a tak se mi v průběhu jedné hodiny B2B Marketingu minulou středu od 8 ráno poštěstilo najít nové uplatnění pro samotný trh jako takový, v anglosaských podmínkách. Divili byste se, o kolika v Česku naprosto běžných tržních funkcích, dosud angláni neměli ani tuchy! Považte:

• market - trh


• marketing - trhování


• marketed - utrhnutý


• market your leg! - trhni si nohou!


• marketthrough of the clouds - průtrž mračen


• marketing calendar - trhací kalendář


• demarketed out of the context - vytržený z kontextu


• marketed off by the laughs - potrhaný smíchy


• Point, market! - Punťo, trhej!

Co je nového?

Pokud tyto stránky nenavštěvujete méně než jednou do měsíce a pokud jste sem zrovna nevnikli poprvé a omylem, ani nevíte jak, určitě jste zaznamenali, že míra mé sdílnosti poslední dobou dosahuje nevídaných nížin. Abych alespoň částečně upozornil na svoji trvající existenci, přidávám několik odkazů na "nové" fotogalerie na Picase. I komentovat je jsem líný... Já vám to pak po příjezdu všechno řeknu, když budete zvědaví...


Povalečská zevlovačká oselská v.o.s.
Fotogalerie ze tří víkendových událostí; první byla muzejní noc - celoevrposká každoroční akce, které jsem se poprvné zúčastnil letos. Prošli jsme čokoládovnu, kde nabízeli možnost zhotovit si vlastní čokoládovou figurku, dozvěděli jsme se, že těsně před námi se naplnila kapacita, takže vystátou frontu jsme zužitkovali alespoň naplněním kapes tyčinkami zdarma. Dále jsme zamířili do centra, prohlédli si kapli královského paláce zevnitř (navenek zabudovanou do paláce, takže nerozeznatelnou, vevnitř docela strohou, přesto se tam striktně nesmělo fotit - jako na jediném místě v Norsku, kde jsem dosud byl) a poslechli jsme si koncert vážné hudby (já zase asi po osmi letech). Ještě jsme se dostali na prohlídku Nobelova mírového centra, které je pojato velice interaktivně a můžete tam vidět spoustu kouzel, jako třeba to na fotce. Po muzeu Harryho Pottera jsme ještě zamířili na Národní divadlo, takže i přes drtivou většinu představení v trolštině a nedozírně vysoké ceny vstupného můžu říct, že jsem byl v oselském národním. Celý večer završil působivý ohňostroj doplněný o hádku klaksonů lodí kotvících na protějších březích zálivu. Součástí galerie je i několik fotek ze dvou kolejních sešlostí.



První sníh v Jotunheimen
15. září, toť datum, kdy jsem letos poprvé stál na přírodním sněhu. Doufejme, že ani trochu ne naposled. Vypravili jsme se do národního parku Jotunheimen a tak pokud hledáte působivé snímky norských skalisek, hledejte zde.



První alkodovozní: Tomášové v Oslu. A Jarda.
První dodavatelé (v ČR se těmto říká "přátelé") mi přijeli v druhé půli září. O celé akci je obšírně poreferéváno na Tomášově Picase, takže link výše směřuje mimo Johnnyho stránky. Případné faktografické nesrovnalosti v komentářích fotek jsem ale uvedl na pravou míru ve svých podkomentářích. Vůbec oceňuji, že se Tomáš tohoto úkolu zhostil, protože kdyby to zůstalo na mě, zase byste asi hleděli na komentářůprosté snímky.


Vymrznuti v městě květin
Ke konci září mě navštívila Marťa a tak abychom celých 6 dní nezůstávali zaosledni, vydali jsme se hned po jejím příjezdu nočním vláčkem do pátého největšího norského města, Kristiansandu (cca. 20 tis. obyv.). Údajně se mu říká město květin. Na kolik význačných rostlinek jsme při bráně k podzimu natrefili, posuďte sami z fotek. Na místo jsme dorazili před čtvrtou ranní a tak nás čekalo několik krušných chvil do cca. osmi ráno. Hned jsme se vyvalili na lavičku před kostel a sehráli ztroskotané existence. Přes den bylo ale v městě pěkně a docela hřejivě.



Marťa v Oslu
Druhá galerie z Martiny návštěvy, tentokrát oselská a sandvicská část. Sandvika je dá se říct předměstím Osla, kde kdysi sídlila moje step-alma mater, BI, a kde Marťa trávila významné chvilky svého života tři roky zpátky.

Nuže, výčet galerií je proteď kompletní, tak se kochejte, máte-li chuť.

Jan Jan Postavil si malý stan

Policejní akademie 5 byla po všech stránkách slabým filmem. Viděl jsem jí cca. před deseti lety a od té doby už nikdy. Asi ve dvou chvílích jsem se tehdy u toho filmu pobavil. Jednou z těchto chvil byla procítěná recitace básně, kterou jste si mohli přečíst v titulku dnešního příspěvku.

Vzpomenu si na tuto báseň pokaždé, když slyším jméno Jan samostatně bez příjmení. V Oslu se mi to stává často. Moji typickou reakci na zaznamenání jména Jan můžete vidět na přiloženém obrázku.

Nenávidím jméno Jan. V terminologické shodě s prezidentem Havlem po mě lezou slimáci, když ho slyším. Nikdo mi tak nikdy neřekl, dokud jsem neodjel do Norska. Tady jsem začal řešit dilema, jak si nechat říkat. V občance mám "Jan". Na Skypu a na ICQ v kolonce jméno mám "Jan". Moje e-mailová adresa má před zavináčem "janpliva". Učitelé mě ve svých papírech vedou jako "Jan Pliva". Všude, kde jsem nějak napsanej, neoddělitelně figurujou ty tři jednoduchý písmena. Pro lidi to je jednoduchý k zapamatování a už i k vyslovení. No.

Na snahu všem obsáhle vyprávět, jak se mi říká "Honza", i když v občance mám "Jan", a že to je v Česku úplně normální, jsem rezignoval hned na začátku. Na snahu nechat si říkat "John" hned potom. Dva lidi si vyslechli, jak jsem v občance Jan a jak to nemám rád a že bude nejlepší, když mi budou říkat John. Potřetí jsem podal pravici a pravil - "Jan". Zní to skoro jako Prd.

Na jednom cvičení, kde si paní učitelka (Line se jmenuje) potrpí na to, abysme se navzájem poznali, jsme dostali za úkol najít přídavné jméno, které nás dobře charakterizuje, nebo o kterém bysme si přáli, aby nás charakterizovalo, a přidali svoje jméno. Další v řadě pak měli opakovat adjektiva a jména všech předchozích. Najít přídavné jméno v angličtině začínající na "J", které mě dobře charakterizuje nebo na to mám aspoň aspirace, byl další pěkný oříšek. Napadlo mě akorát "jaywalking (přecházející mimo přechod pro chodce)". Vypečené to adjektivum, navíc jsem si tehdy ještě nebyl zcela jistý, co znamená. Inu, pravil jsem si, udělám si to jednodušší a jim koneckonců taky. Aby mi neříkali "Džeján", ale skutečně kdyžuž tak aspoň správně "Jan", odprezentuju se jako "impressive Ian (působivý Ian)". Stejně jsem pro někoho byl ten Džeján, pro někoho jinýho Ajén a podobně... Ufff... Przním tu svoje jméno k nepoznání.

Obyčejně se na jméno Jan blbě slyší, když ho nemáte za vlastní a když nadto naprosto splývá se záplavou dalších plevelných anglických, norských i jiných cizonárodnostních slov (namátkou: "jeg" - čti "ja(j)" - norsky "já", "ja" - německy "ano", "yeah" - anglicky "jo" atd.). A tak, když někdo jde pět metrů za mnou a chce mě zastavit, obvykle podstoupí následující mluvní cvičení:

Jan.
Jan!
Jan! Jan!
JanJanJanJanJanJanJan!!!

Pak se už zpravidla otočím.

Až se vrátím domů, tak jesli mě někdo osloví "Jane", nadosmrti s tím barbarem nepromluvím!

Norské reálie: Hrdosti a neřesti

Norové nejsou jen chladní při prvních setkáních. Dokáží být také dobrými hostiteli a mají o svém norství asi o poznání lepší mínění, než mají Češi o svém češství. Jsou prostě takovým malým hrdým národem, jehož značná část žije v pustých rozlehlých končinách, kde rodině krom zemědělské fauny nedělá po dlouhý rok společnost nikdo další. Vědí, že žijí v krušném, ale krásném kraji, který mají rádi. Vědí, že když jim jde o společnou věc, dokážou se nadchnout a svoji hrdost pak nekonečně ventilují do širého světa. Mají několik unikátností, které nebývá zvykem vídat jinde, a na ně jsou také hrdí. V norské krvi ale také neodfiltrovatelně koluje nejedna neřádnost, na kterou by můj hostitelský národ v žádném případě být hrdý neměl. Ale podle všeho mu to zatím nikdo dost důrazně neřekl.

Tak třeba Norové (společně s Američany) jsou údajně jedinými národy, kde jsou rodiče schopni napráskat vlastní děti například za přecházení na červenou, stahování hudby z netu nebo soulož s nezletilcem... Alespoň tolik výpověď Marti, která odsud v úterý odjela. To mě elegantním oslím můstkem přenáší k poznámce, že konečně zas něco píšu na blog, tentokrát ve věci týdne 27.8. - 2.9. Poslední dva víkendy jsem tu totiž měl návštěvy a tak nebyl čas na nic jiného a na blog už vůbec ne. Zpátky k neřestem: Aby můj dnešní referát nevyzněl tak úplně negativně, na prvním snímku z výletu k dalšímu jezírku v blízkosti kolejí vidíte volně položené rybářovo kolo. Rybář rybařil 200 metrů od kola, za horizontem. Kol je tady spousta a jejich zabezpečení bývá dle českých standardů klasifikováno stupni 1-3,5 z 10.

Noři jsou hrdí na svá obydlí. Opečovávají si je, upravují si je k obrazu svému. Narozdíl od svých českých ekvivalentů nejsou žádné zdejší domky sebemovitějších občanů obehnány vysokými neprůhlednými betonovými oploceními. Závisti a nepřejícnosti je tady asi podstatně míň, ale i životní úroveň národa jako celku je vyšší. To ale v rozvinuté ekonomice živené štědrými ropnými kohoutky není překvapení. Ti, kdo žijí na samotce, jsou hrdí na to, že žijí v unikátním přírodním prostředí. Pochybuju, že tu existuje něco jako stavebně uzavřená území, páč tu je všude spousta místa, takže když chcete bydlet nikde, asi by se vám podařilo bez větších obtíží postavit dům i v CHKO či NP. Na chvíli jsem po ubytování na samotce zatoužil i já a s vidinou uspořených 2500 noků měsíčně jsem se pokusil zhotovit nemovitost u poklidného jezírka. Myšlenka na dobu od října dál a zhodnocení izolačních schopností mnou zbudované střešní krytiny mě ale uvrhly zpátky na kolej...

Hrdost tu naprosto chybí rackům, protože tak dotěrný zvířata ochotný letět kilometry a kilometry za nejistím výdělkem potkáte málokdy. Další fotka pochází ze středečního výletu lodí po Oslofjordu, po jehož celou dobu nám uřvaní opeření somráci dělali společnost - nutno ale dodat, že vlastně vítanou. Aspoň mám pár pěkných fotek, koneckonců racčí fotogeničnost můžete sami posoudit pohledem do příslušné fotogalerie na Picase. Na výletě jsme dostali krevet, kolik se do nás vešlo. Naštěstí ještě exchangíci nebyli po tom týdnu v předražené zemi tolik vyhladovělí, ale i tak zabrala večeře dobrou polovinu plavby. Krevety jsou tu jedním z mála artiklů, který stojí zhruba stejně, nebo možná i vo fous míň, než v Česku. A maj je v každém obchodě v samostatných mražácích s naběračkou a jednoúčelovými sáčky. Povečeřet takových pár krevet je úkol na celý večer, pokud si nekoupíte ty už z krunýře svlečené, s utrhanými hlavičkami a veškerým nepříjemným harampádím, které krevety v hlavičkách nosí (mimochodem, chcete-li někoho urazit elegantněji, než větou "máš v hlavě nas...", můžete podotknout něco ve stylu "máš krevetí anatomii hlavy").

V sobotu jsme se vypravili do Lillehammeru, což je v podstatě taková pěkná poklidná větší horská vesnička. Asi nemusím dlouze vyprávět, jak se tu v roce 1994 konala zimní olympiáda. To, že se taková událost konala právě v Lillehammeru, vám v tomhle městečku připomíná kdejaký patník. Hrdost pramenící z velké sportovní události je vidět a cítit na každém Lillehammeřanovi, mají tu k tomu olympijské muzeum umístěné přímo v hokejové aréně a městu dominují dvě další turistické atrakce - můstky s výhledem doširoka (dodaleka moc ne, pář tam je protější hřeben). Muzeum, stejně jako nejedno další norské muzeum, je pojato velmi nápaditě a mnohdy muzeálně neatraktivní téma tak dostává rozměr v českém prostředí nepoznaný. Tady hostům například nabízejí vyzkoušet atmosféru starodávného obýváku, ve kterém se pan Henrik dozvídal o úspěších svých reprezentantů na plachetnicích.

V projevu místního radního při zahajovacím ceremoniálu lillehammerské olympiády zazněla formulace "City of Lillehammer". Velmi mě pobavila při pohledu na nerušeně odpočívající nízké domečky v údolí norské glaciálno-dobní říčky. V těch 14 dnech, kdy se tu skákalo, běhalo a bruslilo, se počet lidí v Lillehammeru určitě z těch 20 tisíc posunul na několikanásobek, takže po tu dobu vlastně o velkoměstu hovořit nebyla taková zcestnost. Ale abych ukázal, jak mírumilovná velkovesnička přeci jen nemyslí jenom na olympiádu, která se konala před 13 lety, musím vzpomenout takovou pěknou velkou svého druhu vesničku ve vesničce - skanzen, ze kterého pochází poslední fotka. Vidět tu můžete norská obydlí všelikého druhu vešlikých dob - prakticky od okamžiku, kdy Noři vylezli z nor, do okamžiku, kdy objevili zděnou konstrukci (což je docela nedávno). Skanzen jsme ani celý neprošli, natolik je rozsáhlý a natolik nám při jednodenním výletě nevyzbyl čas zahrnující bezstarostný návrat zpátky na koleje v noci, bez fungující GPS a s mizernou mapou, třikrát sem a zas zpátky přes celý Oslo. Fotky z Lillehammeru (z nedostatku času zcela neokomentované) naleznete na Picase, kde jinde.

Na závěr, abych pozvedl malomyslné mínění českého národa o sobě samém, vyjmenuji některé další neřesti krom útlocitného dodržování zákonů, které Noři nosí hluboko v sobě a které je v daném ohledu dělají špatnějšími člověky, než jakými jsme my, západní Slované. Tedy:

• Cigarety tu jsou neskuteně drahé (chválihodné z mého subjektivního sobeckého pohledu), zato tu vostošest frčí žvýkací tabák. Lidi si ho běžně nosí na přednášky, do aut, do hromadných dopravních prostředků, na párty, prostě všude. Z vlastní zkušenosti vím, že účinek jednoho tabáčího váčku pod jazykem si nezadá s třema pivama za půl hodiny. Kam se hrabou cigára.
• Nejoblíbenější pivní značkou tu je Ringnes. Je to takový norský Gambrinus, takže nejprodávanější, přestože nedobré pivo. Ale Gambrinus přeci jen nelze označit za tvář kroutící kyselej patok.
• Víc než kde jinde tu v metru strkaj špinavý pařáty na protější sedačky. Takovejch zpřelámanejch hnát v mých myšlenkách za poslední 2 měsíce - no prostě genocida údů...
• I když je vedro, jasno a dotyčný a zejména dotyčná chodí po městě, oblíbenou módní zvyklostí je nosit holinky. Dokonce jsem tu už viděl prodejnu, která se specializovala pouze na holinky. Večer strávený doma s člověkem inklinujícím k tomuto trendu po celém dni stráveném ve městě si radši nepředstavuji.
• Poslední zmínka se týká stravy, která tu vykazuje nejednu unikátnost. Prodávaj tu sladký slanečky. A jsou na to hrdý.

Norské reálie: Sport a gril

Čím dál tím podrobněji poznávám, jak to chodí v zemi, kde ceny alkoholických nápojů dosahují astronomických výšek. A vězte, že lidi - nevím přesně, jestli kvůli tomu - ale skutečně žijí tak nějak zdravěji. Ale taky se baví naprostými podivnostmi. Pro lepší orientaci v čase, tento příspěvek se vrací především ke dnům 21.-26.8.

Jednou z takových podivností je například kultura zdejších studentských hospod. Na celé Krigsje je jediná, jmenuje se Zenith a je otevřená asi tak 2x do měsíce (to nevim přesně, páč jsem tam byl celkem jednou po dobu asi 1 minuty). Vrcholem zábavy tam jsou jakési kvízy, které se taktéž pořádají 2x do měsíce. Jejich princip spočívá v tom, že se otevře hospoda, kolem ní se postaví svíčky a totéž se postaví 50 metrů po délce příchozí komunikace, aby vůbec někdo dorazil. Ve 20:00 se vyhlásí začátek kvízu, kdy návštěvníci dostanou do ruky áštyrku s jakejmasi otázkama (přesně jsem neviděl) a v návštěvnostní špičce je v hospodě cirka 25 lidí, což představuje polovinu stolů z poloviny obsazenejch, a všichni v na české poměry naprosté tichosti čmárají do papíru.

Norové, jak nemůžou chodit po hospodách a vysedávat v křesle s otevřenym lahváčem, strašně moc sportujou. V Česku se vám určitě nestane, že uprostřed města budete potkávat lidi pobíhající po ulici ve sportovním, a už vůbec se vám to nestane v Praze. Tady se to stává po celou dobu dne, kterou doprovází světlo. A možná i jindy, to přesně nevím. Běhaj všude, i po ulicích, a rozhodně je to na plíce násobně zdravější než ve srovnatelně velkém českém městě. Nejvíc jich potkávám kolem jezírka Sognsvann přímo nad kolejema, kam jsem neodolal a začal pravidelně taky vybíhat. Jelikož na běhání nejsou brýle zrovna vítaným partnerem, nechávám je doma, a tak se mi zas málem stalo, že jsem od jezírka nedorazil zpátky. Když jsem znovu narazil na ten stánek, který jsem objevil tehdá těsně, než jsem se dozvěděl, že jsem se právě vrátil na místo, odkud jsem vyšel "směrem" k domovu, propadl jsem tradičnímu odporu vůči životu a těžko uvěřitelným faktům, které mi pravidelně servíruje. Naštěstí jsem tentokrát nemusel hledat cestu skrz bahno a dostal jsem se zpátky o poznání sušeji. Krom běhání taky Noři, když je to jen trochu možné, chodí k vodě a když už se v těch 20 stupních nekoupají, tak se aspoň sluní na 23stupňové dece. Tak jsme je šli taky následovat a můžu říct, že alespoň jednou jsem tu vlezl do venkovní vody. No a taky grilují - grilují všude, je to totiž všude povolené, stejně jako stanování. Pro tyhle účely se taky v obchodech prodávají jednorázové grily. Těch se v hlavní sezóně kolem popelnic u pláží hromada vyšší než samotná popelnice.

Integrace se zahraničními spolustudentíky probíhá příjemně, ale není tak intenzivní jak za dob, kdy se soudruzi všech zemí na přivítanou líbali 2x na líci a 1x na druhou. Kort ze začátku zdejší internacionální vztahy vypadaly tak, že Francouzi se bavili mezi sebou francouzsky, Němci se bavili mezi sebou německy, další národnosti jsem moc nepotkával (Rusové a Ukrajinci se zpoza kolejního křoví vyrojili až později), my 4 Čecho-slováci jsme se mezi sebou bavili česko-slovensky a tak nějak jsem si říkal, že by to chtělo změnit. To nešlo zrovna nejlíp, když se tu na začátku pobytu konaly akce typu "Western Party" (zaplať 50 noků a přijď na diskotéku ve westernovym oblečku, kterej si, Plívo, přece šikovně ušiješ z těch tří triček co sis sem v 23kilovym kufru přivez) nebo "White Party" (zaplať 100 noků, přijď na akci, kde se hraje hudba s 300 úhozy syntetických bubnů za minutu, a obleč se na to celej do bílýho, tzn. tu košili, co tu máš, ještě trochu odbarvi chlorem a kalhoty si s trochou fantazie vytvoř ze závěsů). Aspoň před White Party jsme se chtěli vypravit aspoň na před-party v jakémsi parku ve čtvrti Bjølsen, ale protože jsme tam nebyli den předtim na předparty westernu a protože jsme dorazili dost pozdě, prošli jsme se parkem, nikoho nenašli, otočili se na patě a jeli na Kringsju hledat zbytky lidí, co nikam nešli, a především dopřát si sladkého povyražení v podobě palačinek.

V sobotu mé hravé dětské srdíčko zaplesalo, protože před radnicí oselští dopraváci slavili Den hromadné dopravy, takže jsem si vyfotil spoustu starých šalin a busíků, většinou i s pasažéry, protože daně na alkohol a čumilové jsou v Oslu všude (třeba i v 10 večer u jezírka, což ho nepříjemně odlišuje od mšenské přehrady...) a když bylo všechno zhlédnuto, vydali jsme se za své lidové měsíční studentské lítačky na metro (430 kr.) na lodičku plující na přilehlé ostrůvky.

Tady jsme strávili půlku odpoledne obcházením, focením, v některých případech pohlednými skluzy po klouzavých skalkách po hýždích do mírných mořských vln, v některých případech rozkrádáním národního modrého mušlovitého bohatství. Pomyslným vrcholem ležérního odpoledne bylo připojení se k místní zvyklosti a rozdělání ohně v jednorázovém grilu. Párky First Price za 10 kr. chutnaly náramně. V rozporu se zdejšími zvyklostmi jsme si je ale ozvláštnili drahocenných moravským červeným, které dovezla Lucka. Pánbůh jí to zajisté časem oplatí na dětech. Vyprávět, co všechno jsme viděli, asi nemá valného smyslu, protože to je prostě potřeba vidět. A koneckonců podstatná část laskavého čtenářstva zanedlouho i leccos na vlastní oči spatří :-)

Navíc leccos je k vidění i na již v dřívějším příspěvku anoncované Picase (je to pořád jedna a tatáž galerie). Sem dávám pohled od zastávky lodičky na ostrůvku Hovedøya směrem na starou známou radnici (dle vyjádření nespecifikované dřívější návštěvnice města to radniční krematorium vypadá furt stejně...) a hrádeček. Jediné, co mi na Hovedøye [hůvedéje] nepřišlo norské, byla naprostá absence odnikud nikam pobíhajících atletů-amatérů a vlastně i nízký počet lidí, kteří vlezli do vody. V moři se smočily především dětičky přistěhovaleckých nebo smíšených rodin, které jsou vzhledem k biodiverzifikaci nejspíš odolnější vůči nízkým teplotám než průměrní Noři nebo Češi.

Při hledání povyražení jsme na samotný konec týdne objevili pravidelnou akci na kolejích Sogn, které leží asi 15 minut pod Kringsjou... Narozdíl od Krigsjy tam mají vcelku fungující hospodu, kde neděli co něděli promítají norské filmy s anglickými titulky, takže krom potkávání studentíků podobného osudu je příležitost také seznat něco z norské především kinematografické svébytnosti a duševně se povznést něčím, co je tady možná mainstream, tam (u vás) (u nás) možná tematický večer ve 23:55 na ČT2. Nejlevnější z nápojů ve vzpomínaném podniku je horká čokoláda za 10 kroner. Mají tam ale "sportovní" vymoženost - zřejmě další laciný substitut drahého chlastu: kulečník zadarmo. Tak jsem si po čase zas připomněl, jak mi to "jde", navíc s jakýmisi prapodivnými pravidly podle metodiky EU, která je, jak jsem se dozvědel, docela odlišná od metodiky - jak jsem se dozvěděl - USA, tedy metodiky, kterou jsem do té doby považoval za defaultní pravidla kulečníku (jak tam máte těch šest děr na stole - o tom kulečníku mluvim). Týden skončil, jak začal - příjemně, s poznáváním čehosi nového a s čistou hlavou.

Managerial Case Study

One simple example of what we are studying to become...

There are three rich guys discussing their wifes.
One says: "You know what, my wife is so stupid... Yesterday she bought a frying pan for one thousand bucks although she cannot even prepare a cup of tea."
"That's nothing," replies the other one. "My wife is so stupid that she bought an off-road car for a hundred thousand dollars last week although she doesn't even know how to ride a small bike."
The last guy argues: "That's stupidity you say? Tell you what. My wife is such a dummy that yesterday she went on a vacation and took a package of condoms with her. She doesn't even have a cock...!"

Typicky norsky

Jsem tu legálně, provedl jsem výtržnost před parlamentem a přečetl asi pět z šedesáti povinných stránek odborných článků do školy... Asi o něčem takovém teď trošku podrobněji.

Zdálo by se, že v sobotu má člověk plné právo vyvalovat se v peřinách (ve zdejších podmínkách si pod tímhle pojmem představte dvojvrstvou horizontální situaci; první vrstvou jsem já, druhou spacák). My jsme se ale sebrali a odpochodovali na imigrační oddělení Politých. Dopoledne jsem zabil čekáním na odevzdání dvou fotek, tedy jedný z těch věcí, který mi určitě budou chybět a zjistím to až po příjezdu do Norska, ale že mi budou chybět, to vím už před odjezdem, ale prostě těžko říct, který ty věci to jsou. Tak jsem se nechal za několik desítek noků vyfotit automatem při stání v pořadníku za 200 dřívějšíma čísílkama na předprodeji lítaček na metro. Krom fotek jsem policajtům musel odevzdat i místopřísežné prohlášení, že tu nechcípnu hlady, a to nikoli proto, že bych při studiu ve volném čase kradl či překupoval cigára. No a dalších asi 10 dokumentů, který nejsou důležitý ani pro ty policajty, natož pro laskavého čtenáře... Odměnou mi je slušivá ctyřiceticentimetrová průkazka poctivého cizince v Norsku.

Sobota byla vůbec pestrým dnem; odpoledne jsme se ve skupině asi 50 exchangů odebrali na okružní jízdu Oslem s paní průvodkyní, která nad každou významnější zajímavostí do mikrofonu autobusu rozněžněle povzdechla, aby to vypadalo, že ze všech lidí v autobuse právě jí ty novinky, co nám sděluje, nejvíce udivily. Nejčastější frází, kterou o lecčems v rámci Osla vyslovila, bylo "je to krásné a drahé..." V patřičné velkoturistické rychlosti jsme navštívili třeba Vigelandův park nebo vyhlídku na celé město. K tomu se ještě snad někdy vrátíme, takže to není potřeba blíž rozebírat.

Večer buddíci uspořádali akci "Oslo by Night", kdy jsme do pazour dostali papíry s úkoly typu "sežeňte co nejvíc lidí na ulici a vyfoťte se s nima v organizovanym davu" nebo "vyfoťte se u něčeho typicky norského". To byl docela oříšek, kort v noci. Chtěli jsme se na to, co je typicky norského, zeptat povolanějšího jedince, typického oselského povaleče v hospodě, který se oproti svému českému protějšku vyznačuje například perfektní angličtinou, civilizovaným zevnějškem a na české standardy taky naprostou střízlivostí. Snažil se nám vymluvit, že něčím typicky norským, u čeho bysme se měli vyfotit, je člověk chlastající pivo. Jen jsem se v duchu pousmál té naivitě. Moc nám neporadil, tak ten oselský ochlasta aspoň když už nic jinýho vyfotil celou naší skupinu s něčim typicky norsky drahym. Dopili jsme a odebrali se za dalšími dobroudružstvími, například pácháním výtržností přímo u místa, kde se formalizuje značný díl státní represe. Sedli sme si na zábradlí před parlamentem a navěky si to zdokumentovali. Oslo v noci pokračovalo až do posledního nočního metra, protože čekat na první ranní (v 7), když poslední noční hospody zavíraj ve 3, nebylo v norských podmínkách zrovna žádoucí.

V neděli večer jsem se odhodlal odejít konečně najít to bájné jezírko nad kolejema, na který už jsem slyšel tolik chvalozpěvů. Jak jsem se pozdějc dozvěděl, poprvý tam jde každej blbě, aby pak zjistil, že ta správná cesta je třikrát kratší a nevyčíslitelně pohodlnější. A tak jsem ve svém úsilí došel až k místu, kde se doprava i doleva vskutku rozkládalo jezírko, avšak jezírko výstavního bahýnka. A tam, kde končilo, byly stromy, ale to nevim moc přesně, protože až tak daleko jsem nedohlédl. Takže sedmý den pobytu šly boty na generální opravu. Cíle jsem ale dosáhl, udělal několik letmých večerních snímků a poučen našel cestu o fous vedle od tý, kterou jsem přišel. O moc kratší se nezdála. Ve skutečnosti jsem šel docela dlouho, skoro pořád do kopce, ale relativně rovně a po očividně obšlapávaných cestách, které slibovaly dřívější nebo pozdější dosažení civilizace a snad i kolejí. Po asi čtvrthodinkový procházce jsem došel k jednomu pěknýmu stánku, už bohužel zavřenýmu. Za ním jsem našel další jezírko. Zaradoval jsem se, že jsem si splnil nadplán a našel rovnou dvě jezírka, kde bude možný čistit hlavu, a chytla mě myšlenka, jak by to bylo absurdní, kdyby to jezírko ale bylo furt to samý, který jsem před čtvrthodinou pro ten den opustil.

Ano, bylo. Ač je to vyvratitelné elementární logikou, protože za čtvrt hodiny jsem prokazatelně nemohl obejít celou planetu. Leč... bylo. Další rána mému mínění o mých schopnostech, zejména dezorientačním smyslu. Tak jsem se sebral a vyrazil vstříc známějším místům - vstříc bahýnku.

V pondělí jsme s holkama odcestovali do výšin, kde se v roce 1952 konala olympiáda, ke skokanskému můstku Holmenkollen. Krajinka je tam půvabná, domečky taky, v souladu s paní průvodkyní pěkné a drahé, no a na snímku máte hotel Holmenkollen a mě ležícího. Tohle je patrně jediný způsob, jakým bych se v hotelu Holmenkollen mohl vyspat, pokud teda hotelem Holmenkollen označíme i trávník k němu náležící... Jestli chcete vidět to, co vidí skokan na skokánku těsně před odrazem v hlubiny doskočiště, odkazuji vás na Picasu (zatím nezkomentovanou). Pohled je to vcelku působivý, člověk by si hned šel skočit. Nevim, jak to stavitelé dělají, ale každopádně to jsou vpravdě filutové, protože odspoda ten můstek vyhlíží násobně hrozivějc, než svršku, když máte skákat...

Protože do školy jsme nemuseli, šli jsme první den výuky s Luckou oslavit do Vigelandova parku. Pan Vigeland byl pozoruhodný muž. Se svými žáky jako své životní dílko zhotovil park postavený ze soch symbolizujících život od narození po smrt. Všechny sochy se vyznačují svým úplným obnažením. Můžete tu najít batolata, adolescenty, středo- i třetivěké, čas od času v poněkud bizadních situacích. Já prostě dostatečnou míru pochopení pro takovou uměleckou myšlenku nemám. Každopádně lze celý parkový komplex označit za "zajímavý", "originální" a "vybízející k nejednomu zamyšlení". Na první fotce máte vztekajícího se obnaženého chlapečka, úplně nejslavnější to ze soch (i když zastrčenou za muckajícími se milenci).

Ze středu parku se tyčí obří erektus (nikolivěk oficiální, nýbrž mé soukromé označení onoho dílka). Myslím, že oficiálně se tomu říká "boj o život", je to vytesáno z jediného kusu kamene a symbolizuje to souboj lidí různých věků, kultur, založení, názorů, postavení, etcetcetc... o místo v životě. Na názorném snímku jsem ztvárnil průvodce vysvětlujícího, o co jde. Naštěstí mě Lucka vyfotila během pěti sekund, protože dýl bych o tom něco smysluplnýho asi vykládat neuměl. Nafoceno mám samozřejmě o několik soch navíc, takže pokud se vám tento druh umění líbí a toužíte vidět třeba dva bezzubé důchodce, jednoho z kamene a druhého v modrym triku, neváhejte přepnout na už anoncovanou Picasu.

Na úplný konec pondělka jsme se ještě šli podívat na oselský hrad skýtající nejeden příjemný odpočinkový pohled, jako je třeba ten vlevo, ale o tom už se rozepisovat nebudu, páč Norwegian zrovna teď nabízejí lety Praha - Oslo a zpět za pár šlupek, takže pokud chcete vědět a vidět víc, přileťte - říkám to furt... No a jestli chcete, ale ne zas tolik, tak máte ještě tu Picasu a pak možnost, že zas někdy něco vypustím na blog. No a pokud nechcete ani to, tak co tu vlastně pohledáváte, že ano...

Seznamte se: lidi, město, kolej, malý Johnny

Letmý pohled do kalendáře říká, že máme 35. týden letošního veleroku. To mimo jiné znamená, že máme za sebou kompletní 34. týden (odpustím si provedení důkazu tohoto tvrzení). No a já jsem ještě ani nenapsal o tom, co se dělo v týdnu 33. Takže zpoždění zkusím dohnat a dost možná k tomu budu muset využít své oblíbené čínské metody velkého skoku...

Takže nejdříve přeci jen něco málo aktuálního... Začíná se nám stmívat o poznání dříve, než tomu bylo před 14 dny. Můžeme zapomenout na den do 22:00, ve 21 bych bez příruční svítilny u jezírka Sognsvann rozdíl mezi úchylákem a sportovcem nepoznal, je-li jaký... A taky se nám citelně ochlazuje, takže jsem tu využil jedny z posledních letošních příležitostí k vyprasení se na sluníčku. Teď už mi po Večerníčku triko a podzimní bunda pomalu nestačí.

Použijme však metodu kroku vzad, konkrétně ke středě 15. srpnu. Ten den nám oficiálně začaly tzv. Introduction Days. Všichni exchangové jsme spořádaně naklusali do posluchárny, kde nás přivítala naše milá koordinátorka Ellen Tobiasson a podala nám první nástin toho, co můžeme od svých norských misí čekat. Ujala se nás taky studentská organizace dobrovolníků, kteří pomáhají exchangům se socializací a orientací vůbec (na příště tyto ctihodné slečny a hochy budeme titulovat také "buddies"). Dostali jsme první teplé jídlo (a taky vpodstatě předposlední zdarma) a pořádaly se orientační túry po škole. Skvrnu na kráse celé akce způsobilo to, že dobrá polovina buddies se na ni vybodla, snad pod dojmem, že práce zdarma je práce, do který se nemusí chodit. Jinak se ale zbytek těch nadšenějších snaží, seč jim síly stačí, abychom se nenudili. Ve středu se konalo několik paralelních zahřívacích večerních mejdánků, mimo jiné jakési večerní sezení s žertovnými kvízy v tzv. Student Housu, což je zkrátka něco jako klub s diskotékou a koncertním sálem pro zábavy chtivé studentíky. Odsud je taky první fotka, na níž si s Luckou užíváme prvního norského piva.

Den na to jsme se naučili něco o mezikulturních rozdílech - vedli to dva nadšenci z oddělení "něco jako katedra psychologie", oba přistěhovalci. Mimo jiné jsme dostali za úkol s lidma, který neumí náš jazyk, hrát ferbla s pošahanýma nejasnýma pravidlama a vůbec u toho nemluvit. Podobných žertovných úkolů jsme za dopoledne a odpoledne dostali ještě daleko víc. Druhý snímek je z představování členů jednoho z týmů utvořených na základě principu "prvý-druhý-...". Během této akce jsem se například dozvěděl, že v Africe (už nevím, kde konkrétně) dospělí lidé na přivítání hrají berany-berany-duc a že asijští turisté, když pózují na fotky, ukazují véčko na symbol vítězství a štěstí. Schválně je v Praze budu podežřívavě a hodně zblíska očumovat, jestli to opravdu poctivě dodržujou.

Večír se konala oficální otvíračka Student Housu s diskotékou a bizardním koncertem jakési místní dance-popové (či jaké) skupiny. K jejich dobru ale musím říct, že v rámci stylu, kterej si předurčili, odvedli slušnej výkon. No... Tancoval jsem na diskotéce... A to asi hodinu. A zcela střízliv. Brrr... Jinak akce se vyznačovala krom nepřeřvatelnýho hluku taky návštěvou přesahující kapacitu domu dvojnásobně, takže z toho vyplývá, že ač bylo tělo na tělo, o družení nemohla bejt moc řeč, páč se nebylo kam hnout, koho najít, kde pokafrat in English. Foto je z předpárty na kolejích. Předpárty se tu obecně těší docela velké oblibě, protože alkohol zakoupený v obchodě je o něco levnější než ten na diskotékách. A pravidlem předpárty je "přines si svůj vlastní alkohol". Tohle pravidlo mě poněkud diskvalifikuje, protože 150 českejch za třetinku ředěný vodky Kalinky (asi nejlevnější myslitelnej alkohol v oblíbeném obchůdku Kiwi) se mi pravidelně servírovat příčí.

V pátek jsme se s českýma holkama poprvné odebrali v centrum města na obhlídku všeho viděníhodného. Snímek vlevo je, jak vidno, společným snímkem. Takových není mnoho, protože jsem Čech a jako takový v sobě chovám tzv. český reflex, který mi nedovolí vrazit těžce vypocený foťák kdekomu. Oslo je pěkné městečko. Říkám záměrně městečko, i když to je metropole Norska. Centrum se dá s detailním pozorováním projít za půl dne a periferie jsou roztroušený na severu a pak hlavně na východě a na západu. Na periferiích narazíte téměř na venkovskou krajinku s dřevěnýma domečkama a zahrádkama. Blíž k centru jsou klasický předměstský čtvrti, kde se občas vyskytne nějaká ta řadovka nebo patrovka.

Další fotka hledí k jihu města. Jak jste se už asi dovtípili, na jihu města je voda. A to bezprostředně u radnice, takže vedle centra. O otevřenym moři se ale mluvit nedá, Oslo sousedí s dlouhým fjordem a spoustou ostrůvků v něm. Na velkoměsto teda pěkná přírodní podívaná, pro milovníky lodiček podívaná na mořská autíčka. Na nejbližší ostrůvky zajíždí i městská námořní doprava, kterou máme v ceně lítačky, takže je dobrá příležitost k víkendovým výletům.

V pátek nejspíš vrcholil "Oslo Jazz Festival", takže možná právě proto byly ulice na hlavní město jinak docela poklidnýho Osla zaplněny místními i turisty a všichni si očividně užívali několika slunečních dnů, který jim oblaka nadělily. Na snímku královský palác, ke kterýmu jsme dokráčeli a chvíli pobloumali v jeho okolí. Výměna stráží mi příjde jako velmi komediální záležitost a nejinak tomu bylo i v Oslu. Několik zvláštností tu ale je... Stráže můžou používat grimasy, takže při výměně se někteří z nich (asi sami sobě) potutelně posmívali, jiní si s vervou olizovali rty, při samotném střežení paláce se pak ovíváni severským větrem nepokrytě ošívali a mocné hřívy svých žertovných kloboučků dokonce čas od času rukou odhrnuli... Procházejí se taky ve dvojicích po parku a kecaj spolu. Jakmile ale zmerčí dokumentujícího českého turistu, nasadí výraz "vážený pán", ztichnou a přidaj do kroku.

Trochu přidat do kroku by neuškodilo ani mně na cestě ke konci tohoto příspěvku, takže k vedlejšímu snímku snad tolik, že pokud se podíváte pozorně, kromě postavy dominující veškeré kompozici uzříte také oselskou radnici. Překvapilo mě, že je zhotovená v docela novodobym budovatelskym hávu a ať už přímo na fasádě nebo coby sochy můžete u radnice skutečně spatřit budovatelské výjevy - vesměs dělníky, akorát bez pro nás tradiční symboliky hvězdy, kladiva a srpu.

Abych odvrátil nemístné posměšné poznámky o tom, že jsem odjel do země, která je typická jen třema atributy - drahotou, zimou a tmou, přidávám poslední snímek pátku - červánkový západ slunce zvečněný z balkonu v Lucčiné kuchyni. Taky by mi sednul takový výhled; já z pokoje čumim akorát do křoví... Ale to je jedna z mála věcí, na kterou si můžu skutečně trošinku postěžovat...

I v Norsku se snažím nezapomenout na základy soudnosti a navíc, co si budem nalhávat, už mám pro dnešek veškeré činnosti plný kecky, takže dnešní příspěvek končím na pátku 17. srpnu. (Hm, tři dny v pěti tisících slovech... Měl bych se zamyslet nad obsahem oblíbených slov Václava Moravce "stručně, jasně, výstižně"...) Brzy a snad možná i zítra přidám sobotu, neděli, pondělí a kdovíco ještě. Odkazuji na další obsáhlou fotogalerii na Picase, zatím nezkomentovanou, ale snad brzy i pod snímky napíšu, co že to na nich vlastně je. Aktualizace 31.8.: Konečně dokomentováno... :-) Dohánění publikačního zpoždění budiž dnes prohlášeno za ukončené.

Jsem v Oslu. Í-á!

Ahoj.

To je tedy mé přivítání. Již sedmým dnem šoupu nohama po "nejteplejším městě Skandinávie" (dle vyjádření průvodkyně). Ano, nejtepleji je tedy skutečně v Oslu. Ale abych pravdu řekl, doufám, že takhle teplo tu už bude furt - i v prosinci, páč níž to tak nějak nechci.

Nadešel čas na první fotku, proč ne říkám si...

Přestože nemít ho zvěčněného, už bych na něj úspěšně pozapomněl, je pán na první fotce mým prvním silnějším vjemem z výletu. Hned jak jsem dosedl do sesle, začal na mě podezřívavě zírat a požádal mě, abych mu šáhnul na ruku... Že prej má strašně naježený chlupy a cejtí vibrace... Ano, byl jsem zaskočen. Když začal prohlížet vybavení letadla se slovy, že tohle se mu ještě nikdy nestalo a to že už letí po-strašně-mockráté, vážně jsem znejistěl. Šel se svým příběhem za stevardkou a když se vrátil, sdělil mi, že to bylo zapnutym mobilem a že už to přešlo. No... Pro člověka, který věří na boží znamení, pár minut před odletem nepříliš fajn začátek. Po chvíli se pán zase zvedl a odkráčel na jiné sedadlo, protože si na letence spletl číslo sedadla s číslem odbavovací přepážky. To bylo tedy prvně, kdy jsem si procvičil angličtinu.

Protože prokazatelně žiju a let proběhl bez zásadnějších karambolů, je jasné, že mi zděšený sedlák kdovíodkud boží znamení nezprostředkoval. Po odlepení se od země se pode mnou rozprostřel zemský ráj na pohled a tak jsem jako správný turista započal zběsile fotit... Postupně se ztrácela rodná hrouda a objevovalo se Německo, ale přesný přechod si nepamatuju, páč z vršku ty vesničky vypadaj tak nějak všechny stejně a zabordelená se nepozná od čistoskvoucí.

Průjezd mrakama byl trošku divočejší (při stoupání i klesání), ale pohled na mraky odshora nějaký to zaklimbání nahoru, dolu, dostrany a dokola vynahradil. Člověk by si hned skočil vyválet se... Kdyby tam teda nebylo, jak palubní monitory povídaly, kolem minus šedesáti stupňů pana Celsia.

Když už jsem se tak pozastavil nad cestou, tak snad jeden z postřehů, pro pravidelně létající nikterak šokující, ale přesto zamyšlení hodný... Po servírování svačinky a nápojů posádka vyhlásila "palubní prodej". Pohlédl jsem dopředu letadla a uzřel jsem vozík napěchovaný kartónama cigarem, whiskama a Becherovkama. ČSA jsou téměř charitativní organizace, protože prodávat půllitr Becherovky za 130 českých korun na lince do Norska, kde vládne prohibice rukou tvrdší než Kimčongil, lze označit za veřejně prospěšnou práci. Hned jsem sáhnul pro kartu (páč český koruny jsem nechal doma) a po jednohom (jen jednom - pak jsem si to vyčítal) Johnnym Becherovi jsem hrábnul.

Po střídavém shlédnutí mráčků, ostrůvků a poloostrůvků, co jsou mezi Německem a Norskem, a cca. hodinu od posledních záchvěvů letadla nastaly podobné záchvěvy znova. Pod mraky se rozhostila má na 4,5 měsíce hostitelská krajina. První vjemy vypadaly tak nějak, jak je vidět na fotce (teda asi i líp). Když už jsme byli hodně nízko, zaujalo mě, že když páni Norové při stavbě železnice narazili na cca. 50metrovou vyvýšeninku, neprokutali jí celou, ale postavili skrz ní minitunýlek. Důvodem byla snad péče o krajinu, každopádně nic podobného si nikde nevybavuju. Taky je ale o co pečovat - norská příroda stojí už i za shlédnutí z letadla a co potom ještě severnějc za zhlédnutí z turistových bot nebo z lodičky. Škoda, že na nějaký monstrvýlety asi nebude čas ani peníze.

Přeskočme od přistávání k příjezdu na kolej. Komplexu, kde jsem našel azyl, se zvykne říkat Kringsjå (čti Krinšó); já ale nebydlím přímo tam, ale asi tak 20 metrů od něj, v menších čtyřpodlažních domečcích jménem Fjellbirkeland. Nemůžu říct "domečcích známých jako Fjellbirkeland", páč Fjellbirkeland skoro nikdo pořádně nezná. Proto ani neznám přesnou výslovnost. Oproti Krinšó to je taková vesnička; Krinšó (ač v angličtině, stejně jako Fjel...-a-tak-dál, "student village") je v tomhle srovnání taková středně velká aglomerace. Je tvořená vcelku zachovalými paneláky, ale oproti typickým českým kolejím, které můžeme najít třeba v Praze na Chodově, se vyznačuje několika atributy vyspělé civilizace. Předně je v okolí i mezi jednotlivými bloky dost zeleně, a to jak stromové, tak i upravované travní podoby. Dneska zrovna jezdili se sekačkou i tam, kam zrak nikoho krom pár obyvatel koleje nedohlédne, páč to je úplně na konci komplexu a dál už jsou jen keře a stromky. Dále pak i ty paneláky samy o sobě vypadají tak nějak víc k světu, než jak jsme zvyklí. No a zevnitř jde na české poměry (pokud to tam není zaprasený od slabě sociálně cítících spolubydlících) o grand-hotel. Argument o vyšší ceně ubytování neberu, páč tady je tak drahý úplně všechno (více přečti v chystaném příspěvku na téma "ceny v Norsku").

Pokojík mám pěkný, brzy dodám fotky na Picasu, mám cca. 12 metrů čtverečních pro sebe a kuchyňku a koupelnu sdílenou s někým, koho jsem zatím furt ještě neměl příležitost vidět, ale mým soukromým tipem je jakási Norka - už vzhledem k tomu, že se tu zatím nemá potřebu moc vyskytovat, ale zato skříně, ledničku i odkapávač na nádobí obsadila solidně na hranici kapacity. Nebudu vyjmenovávat veškeré její zásoby, ale stačí snad uvést, že na poličku postavila 7 nádobek s rozličnými druhy koření výhradně norských popisků. Takovou výbavičku by si asi vyjukaný zahraniční student (pro anglicky nemluvící napříště známý také jako "exchange student") během prvních dnů v cizině nepořídil. Uvidíme, jestli se vůbec kdy uvidíme.

Má domovská škola mi do Norska za sparring partnerky vybrala tři slečny, na snímku zleva: Péťu, Ádu a Lucku. Hned na druhý den jsme se vydali na předměstí do útrob Ikey, abychom co možná nejlevněji nakoupili nezbytnosti, jako: talíř, hrnce, pánvičku, stolní lampičku, žárovky do ní, závěsy, odpadkový koš a kbelík na vytírání zároveň, polštář, povlečení na něj a možná ještě něco, ale to už je jedno. Na peřinu jsem rezignoval; můj spacák dovežený z domova mi snad po celou dobu dobře poslouží. Útrata bratru za 400 noků - ještě že berou karty a tím pádem to placení tolik nebolí.

Nakoupeno pro důstojné přežití máme, je na čase začít s nesmělým oťukáváním se s Oslem a spolubojovníky v něm přebývajícími. V závěru budiž dobrým zvykem odkázat na obsáhlejší fotogalerii, tentokrát tedy o prvních krůčcích po novém domově.

Reinkarnace...?

Každý si chce čas od času odpočinout. Já jsem odpočíval s blogem. Ne, že by nebylo o čem psát, ale když nemůžeš, tak nemůžeš. Prostě se mi nechtělo. Aby to ale nevypadalo, že jsem ve svém publikačním elánu zcela umrzl, na svoje měřítka solidně jsem za tu dobu alespoň omladil fotky na Picase malou nadílkou z druhého kvartálu let Páních 2007. Takže copak máme nového...

Narozky '23' Reloaded
28.-29.4.2007

Galerie ze sleziny na chatě v Desné se záminkou v mém 23. životním zářezu s výjezdem na kolobotách kolem Souše, výlezem na Jizerku, slavností dostatku v obžerství a nasávačství s peckovicí, rozličnými druhy piv a sudovým vínem.

Ostrava potřetí
20.-23.7.2007

Obsáhlá výpověď o veškerém bohulibém zevlování po černém srdci vlasti a vývozu kapitálu do sociálně slabých končin. Velice příjemný výlet, po kterém mě srdce krvácelo, když jsem měl nějaké fotky mazat ze seznamu k uveřejnění. Původně jich bylo přes 400, nakonec se smrskly do nevelkého počtu 184, což si myslím, že je pořád nejmíň o 100 víc, než trpělivý browser zkousne. Tak mi odpusťte a zkuste si tam zajet taky, třeba za rok se mnou ;-)

Benátská Noc 2007
27.-29.7.2007

Největší open-air festival v jabloneckém okrese na celém světě se dočkal občanky, takže odteď je trestně zodpovědný. Naštěstí (krom výběru sponzorů, které si ale moc vybírat nelze) žádné trest zasluhující činy většinou nepáchá a naopak rok co rok poskytuje příjemný letní relax. Letos přijeli Edguy, naopak svého favorita Kryštofa jsem se nedočkal, protože ho pořadatelé zařadili až jako nejposlednější z posledních kapel na neděli od 19 hodin, a na čekání celou neděli sám v dešti na jednu kapelu jsem neměl dostatek elánu.

Ještě zbývá dodat galerii ze Z-Festu, kde bylo tak dobré pivo, že po dvou měsících možná konečně budu mít zdravá střeva, ale ke zkomentování fotek z téhle akce jsem zatím nenalezl múzu. Tak jestli si chcete prohlédnout alespoň fotky, jsou tu... (A jestli si je nechcete prohlédnout, tak tam jsou taky...)

Jak mi huba narostla

Taky vám příjde, že používám až nezdravě knižní slovník?
Omlouvám se.
Vodteď se budu snažit psát lidštějc...

Dal bych si kapříka s noky. Denně...

Vznesu otázku a za ní si domyslete pauzu tak na dvě áštyrky pro rozmýšlení. Otázka je tohoto znění: Co je NOK?

Dvě prázdný áštyrky jakože jsme poklidným tempem přejeli a nad otázkou jakože jsme se zamysleli. Já pro zachování základních principů zdravého rozumu pokračuju s textem hned v dalším odstavci. Otázka je tedy na světě, aby jí tu nebylo smutno, musíme jí pořídit sestřičku odpověď. Pokud jste se po mém naléhavém apelu skutečně zamysleli nad tím, jakou sestřičku do světa vypustit, možná jste si vzpomněli na scénu z filmu Pelíšky, v níž se podstata noků srovnává s podstatou knedlíků. Ačkoli to dělávám nerad, musím oponovat moudrosti staršího, nadto ještě zasloužilého umělce Jiřího Kodeta a vyslovím své přesvědčení o tom, že noky a knedlíky se liší zásadně a rozhodně neplatí, že knedlík > nok.

Pozn. autora: Ne, nenachladl jsem a nesvéprávně se necítím o nic víc, než bývá běžné. Stejně tak jsem nepožil lihu ni jiné medializované drogy. Vysvětlím v zápětí.

Já chci NOKY. Čím víc, tím líp. Knedlíky neberu! Knedlíky mi zbydou akorát v krku a bude jich nezdravě moc, když nebudu mít k dispozici dostatek NOKŮ. NOK může být mimo jiné zkratka pro Norské království, ve kterém se za pozemské požitky platí Norskými korunami (NOK).

Jeden takový NOK vydá za 3,50 CZK. Zprvu proto při pohledu na ceny všeho, na co lze v Norsku pomyslet, nenastává až tak zásadní studená sprška. Na ní dojde až po přepočtu kouzelným třípadesátkových čísílkem. A taky když se člověk dozvídá, že bude-li mít smůlu na kolej a neobejde se bez šaliny, za lítačku ze svého útlého měšečku měsíčně vysype NOK 400 a to jen díky tomu, že je studentem, jináč dvakrát tolik; na koleji pak odevzdá „za nic“ hned do začátku deposit NOK 3000, který se mu snad někdy na konci prosince i navrátí; za nájemné utratí, když se zadaří, NOK 1900 (NOK 1770, kdyby chtěl bydlet bez nábytku...), když se nezadaří, to potom klidně i NOK 3300; když se bude chtít asimilovat s Norkami, vydá za kurz zdejšího jazyka NOK 1000 (ještě slušná cena) a za učebnici approx. NOK 305. K tomu je třeba hned do začátku započítat NOK vyměněný za dostavník z letiště do centra (tak mezi NOK 10 a 40, to už je pakatel), ale taky za prostěradlo, povlečení a to, co se obvykle do toho povlečení dává. Pro nešťastníka z levnějšího „unfurnished room“ nastává okamžik výdajů za stůl, židli, postel a nechce-li vyjmenované hodit na záda a jít, pak taky za stěhováky, kteří to všechno navezou na pokoj, kde je to konečně užitečné.

Zatím jsem při sestavování NOKčího rozpočtu nezačal jíst, sportovat, cestovat, nakupovat další knížky, neřku požívat alkohol, na jehož distribuci a snad i výrobu drží monopol Norské království. Pro ilustraci si ale poměřme výdaje studenta, který odjel do Osla, se studentem pražským:

• Lítačka na tramvaj made by Oslo = 6 x Lítačka na tramvaj made by Praha;
  
• Kolej na měsíc made by Oslo = approx. 5 x Kolej na měsíc made by Praha;
  
• Veškeré snad někdy i vratné depozity made by Oslo = Veškeré snad někdy i vratné depozity made by Praha + Veškeré snad někdy i vratné depozity made by Oslo.

Nechme přepočítávání, třeba mi někdy v prosinci doputuje na účet stipendium, címž pádem se budu moct rozšoupnout a obohatit svůj tradiční jídelníček skládající se z výprodejového toastového chleba a hořčice z akčního pětikilového kýble. Třeba si pak na oslavu uvařím i několik málo noků, ke kterým bych nepohrdl ani nějakým tím kapříkem ― stavte se a přivezte...

Omluvte prosím zhoršenou kvalitu tohoto příspěvku, je zkouškové...

Jak jsem se letos prvně spálil

Vítejte u mě doma, dobří lidé!

Tak tak srdečně, radostně a s otevřenou náručí přivítám každého, kdo za mnou bude vážit cestu tak trnitou, jako byla ta Míšina, Renčina a Wartlíkově Tomášova :-)

Ten Tomáš než to vyfotí... Z úsměvu jsem měl ještě půl hoďky zkřivený tváře a skrz bloklý rozpažený ruce jsem se málem nenasoukal do auta...

Ano, 20.4.2007 tomu bylo již 23 let, co jsem byl vržen do globálně se oteplujícího světa a to byla vhodná příležitost zapracovat na utužování mezilidských vztahů v Jizerských vrchovinách.

Po příjezdu, naštípání dříví a zatopení (Renča s Míšou byly krajně zimomřivé) jsme se vyrazili buď zahřát nebo chcete-li ještě víc zchladit (aby nám ve světnici následně bylo dobře) na první krátkou vycházku po Desné - Souši. Zde jedna z náladových momentek.

Druhá dávka účastníků přijela navečer autem (Katka, Ondra, Petík). Pak nastaly peckovičkové orgie, kterých se trochu ostýchavě část osazenstva zdráhala účastnit. Ráno jsem uznal, jak prozíravá ona část byla. Tady mi musí panáčci držet palce, abych po ránu vůbec něco snědl. Nepomohlo. Tak jsme se radši vydali hledat (již potřetí...) Protrženou přehradu a Jizeru (hora).

Někde zpocení, někde strhaní, někde namožení, někde morálně pokroucení, ale všichni celí jsme se k vrcholku dne dodrápali až na vrcholek Jizery. A tak se zběsile dokumentovalo, abychom měli trofeje... A taky abychom ukázali, jaký výkvět národa na sobě pracující jsme. No, co říkáte, nepříjde vám tahle fotka jako pozvánka do Y.M.(&W.)C.A.?

Pojizerský kraj skýtá z dob, kdy se blahobyt společnosti počítal vykalenou ocelí, mnohé nezvyklosti, v zákonem chráněných přírodních lokalitách málokdy vídané. Dnes už se Jizerky zas zelenají, ale na různá unika vzniklá v harmonii člověka a přírody lze stále narazit. U něčeho takového se turista hned tak nevyfotí, tak jsem musel já, protože kýčovité fotky nejsou pro mě to pravé.

Tomáš tuto fotku v komentářích pro mé stránky nazval "Dva uschlé stromy". Drzý pes...

Po návratu jsem za odměnu všem naservíroval utopené hermelíny. Krom mlaskání nebylo slyšet nic jiného. Pak přišly ódy, chvála a donebevynášení :-) To mě potěšilo, protože jsem si uvědomil, že mně ten hermelín nechutná ani trochu. Ale které hospodyňce chutná její jídlo, že ano...








Můj dáreček pro ostatní ― téměř skvěle utajená Lenka navrátivší se z Gutentaglandu. Škoda, že já jsem překvapený nebyl a polovina ostatních jen tak napůl, páč Lenka neudrží v tajnosti ani to, že sama coby překvapení přijede, a tak rozesílala "tajemné" SMS a bezstarostně se poflakovala po Praze a škole...

No a ještě jedna stížnost: Místo, aby měla radost ze shledání, má nemístné poznámky k mé preciznosti při popisování DVD...

Už povím jen tolik, že pokud máte rádi romantické výhledy na skaliska a shledy (význam slova shled viz nejbližší odkaz) do údolí, jakým je kupříkladu tento snímek pořízený na Bukovci, pár jich najdete mezi 151 zkomentovanými fotkami vybranými z asi 500 na mém Picasawebu.

Jab me [džeb mí]

Ve svém momentálním rezervovaném nadšení (což je v každodenní praxi nejvyšší stupeň nadšení, který u mě lze vyvolat) pro open-source (čti důvěryhodný) software jsem se dnes odhodlal něco málo říct k Jabberu.

Jde o vydařenou alternativu ICQ, která má mimo jiné tu výhodu, že nikdo (např. společnost ICQ) nemá autorská práva na váš rozhovor s vaší milou / vaším milým. Dále pak nikdo nesleduje (alespoň se tvrdí), co si přes Jabber s kým posíláte za soubory. A do třetice drobných výhod, právě přenos souborů je mnohokrát rychlejší, než ten přes ICQ.

Jednoho z bezpočtu Jabber klientů pro Windows (mnou odzkoušeného) si můžete stáhnout třeba tady. Registrace nového účtu je velice jednoduchá ― prostřednictvím e-mailu, který si vyberete. Můžete zadat třeba jednoduše doménu @jabber.cz... Ale rychle, než se vysbírají všechny pěkné adresy včetné té vaší... Pokud byste rádi můj kontakt, já jsem si kdysi náhodným výběrem zadal johnnyplivis (zavináč) jabber (tečka) cézet... A ještě ― prý se tam snad můžete i registrovat přes svoji Gmail adresu, máte-li, ale to jsem zatím nezkoušel...

Tak tolik má knížecí rada informatického analfabeta a příště vám něco povím o svých 23. narozkách...

Co mě čeká v Norsku?

Tak další zářez v píšťalce, která odehrává podivnou symfonii mého žití, je dořezán. A další lyrický záchvat je předchozí větou zažehnán, takže se pojďme věnovat něčemu kloudnějšímu. Konkrétně jednomu pěknému dárečku, který jsem k 23. narozeninám obdržel.

Jak už jsem psal, chystám se do Osla na erasmovský výlet. Při této příležitosti jsem od Martinky, která se ve volných chvílích mezi vstřebáváním nesčetných severských zážitků na téže škole čas od času pohybovala dva roky zpátky, dostal velice pěkný dárek, který je údajně i praktický. Tu praktičnost tedy zatím nemůžu posoudit a pokud je opravdu tak vysoká, tak je mi před odjezdem o něco úžeji, než mi bylo před před odjezdem...

K tomu dárku ― je to slovníček norských vět, které prý často využiju. Větičky to jsou mnohdy vskutku nezvyklé a i Tomáš, kterému jsem ty nejvypečenější přes ICQ ocitoval, si je pro obveselení uložil do jakéhosi basketu, což je pro zjednodušení pro ne-linuxáky ne-ubunťáky prý jakýsi prográmek pro správu užitečných poznámek. Hned první zde uvedená fráze mě udivila, obzvláště v souvislosti s tím, jak se mohla hodit Martě... No, posuďte sami a pokud si chcete taky něco někam poznamenat, vězte nyní, čeho všeho mi prý bude třeba:

• Doufám, že ti nevadí, že teď nosím knírek.
• Jsem rád, že vás poznávám, paní doktorko.
• Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit.
• Uvidíme se ve třetím patře.
• Tvoje spolubydlící je velice sympatická.
• Vás pas je neplatný.
• K proclení mám likéry, cigarety, parfémy.
• Kde je benzínka s živou obsluhou?
• Proč mi nefunguje mezinárodní visa electron?
• Zavolejte mi garážmistra!
• Alkoholu jsem měl jen trochu, strážníku.
• Spolubydlícímu přivezli kamarádi sud piva.
• Norské pivo je skoro tak hnusné jako italské.
• Pojďme na plavbu lodí, abychom se mohli opít.
• Dojez ten oběd, ať mi nekradeš zase zásoby z domova.
• Kolik přijde Němců na tvoje narozeniny?
• Francouzi mají jen pastis, ty zvát nebudeme.
• V restauraci je draho, přišel jsem se najíst k vám.
• Nevyhánějte mě, umím krásně zpívat.
• Zavolejte hasiče!
• Zdravotní pojištění nemám, ale opravdu to moc bolí.
• Můj tým nespolupracuje, jsou v něm samí Francouzi.
• Nabourali jsme auto z půjčovny.
• S touhle slečnou v jedné chatce spát nebudu.
• Mezi fjordy vypadáš báječně.
• Na zkoušky se ještě neučím, ale Němci už jsou v půlce.
• Místo běhání si radši pustím film.

Tak nevím, taky máte pocit, že minimálně větší než malé procento frází vyvolává zásadní otázky?

Emancipujme se nyní!

Představte si takovou ideální páteční noc...

Vrátíte se domů v sobotu nad ránem zcela podobraz, ale nebudete muset do sprchy, dokonce se ani nebudete muset převlékat, prostě jen jednoduše zalehnete v tom, co na sobě máte z putiky, do peřin a oddáte se říši růžových prasátek a voňavých koblih... A ráno vám bude jen z poloviny blbě než při návratu z dosud "běžného" pajzlu!

A to vše z jednoho důvodu ― skopové hlavy všech světových stran se jednoho dne na moment vrátí od Jäggermeistra či od Lucie T. a za svých těžce oddřených několik desítek měsíčních tisícikorun zmáčknou čudlík "ANO", protože je k tomu početná partička, které není lhostejný osud většiny, konečně dokopala, debily...

Darmo hanit bloggera, když mu múza schází

Založil jsem si pěkný blog.
K pravdivosti předchozí větě schází několik drobností.
Předně, když jsem volil ze štědré nabídky vzhledů stránek, na těch 2 centimetrech čtverečních má volba navypadala ani zdaleka tolik růžově, jako hned poté na celé obrazovce. Měnit se mi to už ale nechtělo a s vědomím velkorysosti a míry tolerance, kterou mí laskaví čtenáři vládnou, jsem to tak chvíli nechal běžet. Později jsem aspoň tu urážlivou barvu vyzmizíkoval, ale pořád to jaksi není to pravé Johnnyovské...
Horší to je ale s obsahem. RSS čtečky zakrněly nečinností, všichni úspěšně pozapomínávají, že vůbec existuju, a Lech s Jaroslawem se dále majestátně tlemí, jako by byli tím jediným, co stojí za zmínku. No... Máte to těžký, tvůrčího ducha si prostě nevyfňukáte laciným přemlouváním.
A vůbec, bloček jsem stejně založil v euforii z přijetí na školu do Osla, abych pomalu předpřipravil půdu pro produkci svých norwayhemzů, protože koneckonců, na vědomost se to musí dát dřív, než na tom něco bude, páč až na tom něco bude, tak to taky musí mít kdo číst...
Kdybyste, moji laskaví, chtěli přispět do mlýna mé ideomouky, poraďte... Co by vás zajímalo? Co pěkného mám vyblokovat... Nezlobte se na mě, jsou na světě větší nepravosti, než jen ignorace vlastního bločku...

Lech Kaczyński versus Jaroslaw Kaczyński

Dle dosavadního hlasování 4:1 pro Lecha...
Nutno dodat, že jediný hlas pro Jaroslawa je sporný, a to proto, že hlasoval Jaroslav...
Co vy? Lech nebo Jaroslaw??? Choose now!














Lech první foto, Jaroslaw druhé...