Norské reálie: Sport a gril

Čím dál tím podrobněji poznávám, jak to chodí v zemi, kde ceny alkoholických nápojů dosahují astronomických výšek. A vězte, že lidi - nevím přesně, jestli kvůli tomu - ale skutečně žijí tak nějak zdravěji. Ale taky se baví naprostými podivnostmi. Pro lepší orientaci v čase, tento příspěvek se vrací především ke dnům 21.-26.8.

Jednou z takových podivností je například kultura zdejších studentských hospod. Na celé Krigsje je jediná, jmenuje se Zenith a je otevřená asi tak 2x do měsíce (to nevim přesně, páč jsem tam byl celkem jednou po dobu asi 1 minuty). Vrcholem zábavy tam jsou jakési kvízy, které se taktéž pořádají 2x do měsíce. Jejich princip spočívá v tom, že se otevře hospoda, kolem ní se postaví svíčky a totéž se postaví 50 metrů po délce příchozí komunikace, aby vůbec někdo dorazil. Ve 20:00 se vyhlásí začátek kvízu, kdy návštěvníci dostanou do ruky áštyrku s jakejmasi otázkama (přesně jsem neviděl) a v návštěvnostní špičce je v hospodě cirka 25 lidí, což představuje polovinu stolů z poloviny obsazenejch, a všichni v na české poměry naprosté tichosti čmárají do papíru.

Norové, jak nemůžou chodit po hospodách a vysedávat v křesle s otevřenym lahváčem, strašně moc sportujou. V Česku se vám určitě nestane, že uprostřed města budete potkávat lidi pobíhající po ulici ve sportovním, a už vůbec se vám to nestane v Praze. Tady se to stává po celou dobu dne, kterou doprovází světlo. A možná i jindy, to přesně nevím. Běhaj všude, i po ulicích, a rozhodně je to na plíce násobně zdravější než ve srovnatelně velkém českém městě. Nejvíc jich potkávám kolem jezírka Sognsvann přímo nad kolejema, kam jsem neodolal a začal pravidelně taky vybíhat. Jelikož na běhání nejsou brýle zrovna vítaným partnerem, nechávám je doma, a tak se mi zas málem stalo, že jsem od jezírka nedorazil zpátky. Když jsem znovu narazil na ten stánek, který jsem objevil tehdá těsně, než jsem se dozvěděl, že jsem se právě vrátil na místo, odkud jsem vyšel "směrem" k domovu, propadl jsem tradičnímu odporu vůči životu a těžko uvěřitelným faktům, které mi pravidelně servíruje. Naštěstí jsem tentokrát nemusel hledat cestu skrz bahno a dostal jsem se zpátky o poznání sušeji. Krom běhání taky Noři, když je to jen trochu možné, chodí k vodě a když už se v těch 20 stupních nekoupají, tak se aspoň sluní na 23stupňové dece. Tak jsme je šli taky následovat a můžu říct, že alespoň jednou jsem tu vlezl do venkovní vody. No a taky grilují - grilují všude, je to totiž všude povolené, stejně jako stanování. Pro tyhle účely se taky v obchodech prodávají jednorázové grily. Těch se v hlavní sezóně kolem popelnic u pláží hromada vyšší než samotná popelnice.

Integrace se zahraničními spolustudentíky probíhá příjemně, ale není tak intenzivní jak za dob, kdy se soudruzi všech zemí na přivítanou líbali 2x na líci a 1x na druhou. Kort ze začátku zdejší internacionální vztahy vypadaly tak, že Francouzi se bavili mezi sebou francouzsky, Němci se bavili mezi sebou německy, další národnosti jsem moc nepotkával (Rusové a Ukrajinci se zpoza kolejního křoví vyrojili až později), my 4 Čecho-slováci jsme se mezi sebou bavili česko-slovensky a tak nějak jsem si říkal, že by to chtělo změnit. To nešlo zrovna nejlíp, když se tu na začátku pobytu konaly akce typu "Western Party" (zaplať 50 noků a přijď na diskotéku ve westernovym oblečku, kterej si, Plívo, přece šikovně ušiješ z těch tří triček co sis sem v 23kilovym kufru přivez) nebo "White Party" (zaplať 100 noků, přijď na akci, kde se hraje hudba s 300 úhozy syntetických bubnů za minutu, a obleč se na to celej do bílýho, tzn. tu košili, co tu máš, ještě trochu odbarvi chlorem a kalhoty si s trochou fantazie vytvoř ze závěsů). Aspoň před White Party jsme se chtěli vypravit aspoň na před-party v jakémsi parku ve čtvrti Bjølsen, ale protože jsme tam nebyli den předtim na předparty westernu a protože jsme dorazili dost pozdě, prošli jsme se parkem, nikoho nenašli, otočili se na patě a jeli na Kringsju hledat zbytky lidí, co nikam nešli, a především dopřát si sladkého povyražení v podobě palačinek.

V sobotu mé hravé dětské srdíčko zaplesalo, protože před radnicí oselští dopraváci slavili Den hromadné dopravy, takže jsem si vyfotil spoustu starých šalin a busíků, většinou i s pasažéry, protože daně na alkohol a čumilové jsou v Oslu všude (třeba i v 10 večer u jezírka, což ho nepříjemně odlišuje od mšenské přehrady...) a když bylo všechno zhlédnuto, vydali jsme se za své lidové měsíční studentské lítačky na metro (430 kr.) na lodičku plující na přilehlé ostrůvky.

Tady jsme strávili půlku odpoledne obcházením, focením, v některých případech pohlednými skluzy po klouzavých skalkách po hýždích do mírných mořských vln, v některých případech rozkrádáním národního modrého mušlovitého bohatství. Pomyslným vrcholem ležérního odpoledne bylo připojení se k místní zvyklosti a rozdělání ohně v jednorázovém grilu. Párky First Price za 10 kr. chutnaly náramně. V rozporu se zdejšími zvyklostmi jsme si je ale ozvláštnili drahocenných moravským červeným, které dovezla Lucka. Pánbůh jí to zajisté časem oplatí na dětech. Vyprávět, co všechno jsme viděli, asi nemá valného smyslu, protože to je prostě potřeba vidět. A koneckonců podstatná část laskavého čtenářstva zanedlouho i leccos na vlastní oči spatří :-)

Navíc leccos je k vidění i na již v dřívějším příspěvku anoncované Picase (je to pořád jedna a tatáž galerie). Sem dávám pohled od zastávky lodičky na ostrůvku Hovedøya směrem na starou známou radnici (dle vyjádření nespecifikované dřívější návštěvnice města to radniční krematorium vypadá furt stejně...) a hrádeček. Jediné, co mi na Hovedøye [hůvedéje] nepřišlo norské, byla naprostá absence odnikud nikam pobíhajících atletů-amatérů a vlastně i nízký počet lidí, kteří vlezli do vody. V moři se smočily především dětičky přistěhovaleckých nebo smíšených rodin, které jsou vzhledem k biodiverzifikaci nejspíš odolnější vůči nízkým teplotám než průměrní Noři nebo Češi.

Při hledání povyražení jsme na samotný konec týdne objevili pravidelnou akci na kolejích Sogn, které leží asi 15 minut pod Kringsjou... Narozdíl od Krigsjy tam mají vcelku fungující hospodu, kde neděli co něděli promítají norské filmy s anglickými titulky, takže krom potkávání studentíků podobného osudu je příležitost také seznat něco z norské především kinematografické svébytnosti a duševně se povznést něčím, co je tady možná mainstream, tam (u vás) (u nás) možná tematický večer ve 23:55 na ČT2. Nejlevnější z nápojů ve vzpomínaném podniku je horká čokoláda za 10 kroner. Mají tam ale "sportovní" vymoženost - zřejmě další laciný substitut drahého chlastu: kulečník zadarmo. Tak jsem si po čase zas připomněl, jak mi to "jde", navíc s jakýmisi prapodivnými pravidly podle metodiky EU, která je, jak jsem se dozvědel, docela odlišná od metodiky - jak jsem se dozvěděl - USA, tedy metodiky, kterou jsem do té doby považoval za defaultní pravidla kulečníku (jak tam máte těch šest děr na stole - o tom kulečníku mluvim). Týden skončil, jak začal - příjemně, s poznáváním čehosi nového a s čistou hlavou.

Managerial Case Study

One simple example of what we are studying to become...

There are three rich guys discussing their wifes.
One says: "You know what, my wife is so stupid... Yesterday she bought a frying pan for one thousand bucks although she cannot even prepare a cup of tea."
"That's nothing," replies the other one. "My wife is so stupid that she bought an off-road car for a hundred thousand dollars last week although she doesn't even know how to ride a small bike."
The last guy argues: "That's stupidity you say? Tell you what. My wife is such a dummy that yesterday she went on a vacation and took a package of condoms with her. She doesn't even have a cock...!"

Typicky norsky

Jsem tu legálně, provedl jsem výtržnost před parlamentem a přečetl asi pět z šedesáti povinných stránek odborných článků do školy... Asi o něčem takovém teď trošku podrobněji.

Zdálo by se, že v sobotu má člověk plné právo vyvalovat se v peřinách (ve zdejších podmínkách si pod tímhle pojmem představte dvojvrstvou horizontální situaci; první vrstvou jsem já, druhou spacák). My jsme se ale sebrali a odpochodovali na imigrační oddělení Politých. Dopoledne jsem zabil čekáním na odevzdání dvou fotek, tedy jedný z těch věcí, který mi určitě budou chybět a zjistím to až po příjezdu do Norska, ale že mi budou chybět, to vím už před odjezdem, ale prostě těžko říct, který ty věci to jsou. Tak jsem se nechal za několik desítek noků vyfotit automatem při stání v pořadníku za 200 dřívějšíma čísílkama na předprodeji lítaček na metro. Krom fotek jsem policajtům musel odevzdat i místopřísežné prohlášení, že tu nechcípnu hlady, a to nikoli proto, že bych při studiu ve volném čase kradl či překupoval cigára. No a dalších asi 10 dokumentů, který nejsou důležitý ani pro ty policajty, natož pro laskavého čtenáře... Odměnou mi je slušivá ctyřiceticentimetrová průkazka poctivého cizince v Norsku.

Sobota byla vůbec pestrým dnem; odpoledne jsme se ve skupině asi 50 exchangů odebrali na okružní jízdu Oslem s paní průvodkyní, která nad každou významnější zajímavostí do mikrofonu autobusu rozněžněle povzdechla, aby to vypadalo, že ze všech lidí v autobuse právě jí ty novinky, co nám sděluje, nejvíce udivily. Nejčastější frází, kterou o lecčems v rámci Osla vyslovila, bylo "je to krásné a drahé..." V patřičné velkoturistické rychlosti jsme navštívili třeba Vigelandův park nebo vyhlídku na celé město. K tomu se ještě snad někdy vrátíme, takže to není potřeba blíž rozebírat.

Večer buddíci uspořádali akci "Oslo by Night", kdy jsme do pazour dostali papíry s úkoly typu "sežeňte co nejvíc lidí na ulici a vyfoťte se s nima v organizovanym davu" nebo "vyfoťte se u něčeho typicky norského". To byl docela oříšek, kort v noci. Chtěli jsme se na to, co je typicky norského, zeptat povolanějšího jedince, typického oselského povaleče v hospodě, který se oproti svému českému protějšku vyznačuje například perfektní angličtinou, civilizovaným zevnějškem a na české standardy taky naprostou střízlivostí. Snažil se nám vymluvit, že něčím typicky norským, u čeho bysme se měli vyfotit, je člověk chlastající pivo. Jen jsem se v duchu pousmál té naivitě. Moc nám neporadil, tak ten oselský ochlasta aspoň když už nic jinýho vyfotil celou naší skupinu s něčim typicky norsky drahym. Dopili jsme a odebrali se za dalšími dobroudružstvími, například pácháním výtržností přímo u místa, kde se formalizuje značný díl státní represe. Sedli sme si na zábradlí před parlamentem a navěky si to zdokumentovali. Oslo v noci pokračovalo až do posledního nočního metra, protože čekat na první ranní (v 7), když poslední noční hospody zavíraj ve 3, nebylo v norských podmínkách zrovna žádoucí.

V neděli večer jsem se odhodlal odejít konečně najít to bájné jezírko nad kolejema, na který už jsem slyšel tolik chvalozpěvů. Jak jsem se pozdějc dozvěděl, poprvý tam jde každej blbě, aby pak zjistil, že ta správná cesta je třikrát kratší a nevyčíslitelně pohodlnější. A tak jsem ve svém úsilí došel až k místu, kde se doprava i doleva vskutku rozkládalo jezírko, avšak jezírko výstavního bahýnka. A tam, kde končilo, byly stromy, ale to nevim moc přesně, protože až tak daleko jsem nedohlédl. Takže sedmý den pobytu šly boty na generální opravu. Cíle jsem ale dosáhl, udělal několik letmých večerních snímků a poučen našel cestu o fous vedle od tý, kterou jsem přišel. O moc kratší se nezdála. Ve skutečnosti jsem šel docela dlouho, skoro pořád do kopce, ale relativně rovně a po očividně obšlapávaných cestách, které slibovaly dřívější nebo pozdější dosažení civilizace a snad i kolejí. Po asi čtvrthodinkový procházce jsem došel k jednomu pěknýmu stánku, už bohužel zavřenýmu. Za ním jsem našel další jezírko. Zaradoval jsem se, že jsem si splnil nadplán a našel rovnou dvě jezírka, kde bude možný čistit hlavu, a chytla mě myšlenka, jak by to bylo absurdní, kdyby to jezírko ale bylo furt to samý, který jsem před čtvrthodinou pro ten den opustil.

Ano, bylo. Ač je to vyvratitelné elementární logikou, protože za čtvrt hodiny jsem prokazatelně nemohl obejít celou planetu. Leč... bylo. Další rána mému mínění o mých schopnostech, zejména dezorientačním smyslu. Tak jsem se sebral a vyrazil vstříc známějším místům - vstříc bahýnku.

V pondělí jsme s holkama odcestovali do výšin, kde se v roce 1952 konala olympiáda, ke skokanskému můstku Holmenkollen. Krajinka je tam půvabná, domečky taky, v souladu s paní průvodkyní pěkné a drahé, no a na snímku máte hotel Holmenkollen a mě ležícího. Tohle je patrně jediný způsob, jakým bych se v hotelu Holmenkollen mohl vyspat, pokud teda hotelem Holmenkollen označíme i trávník k němu náležící... Jestli chcete vidět to, co vidí skokan na skokánku těsně před odrazem v hlubiny doskočiště, odkazuji vás na Picasu (zatím nezkomentovanou). Pohled je to vcelku působivý, člověk by si hned šel skočit. Nevim, jak to stavitelé dělají, ale každopádně to jsou vpravdě filutové, protože odspoda ten můstek vyhlíží násobně hrozivějc, než svršku, když máte skákat...

Protože do školy jsme nemuseli, šli jsme první den výuky s Luckou oslavit do Vigelandova parku. Pan Vigeland byl pozoruhodný muž. Se svými žáky jako své životní dílko zhotovil park postavený ze soch symbolizujících život od narození po smrt. Všechny sochy se vyznačují svým úplným obnažením. Můžete tu najít batolata, adolescenty, středo- i třetivěké, čas od času v poněkud bizadních situacích. Já prostě dostatečnou míru pochopení pro takovou uměleckou myšlenku nemám. Každopádně lze celý parkový komplex označit za "zajímavý", "originální" a "vybízející k nejednomu zamyšlení". Na první fotce máte vztekajícího se obnaženého chlapečka, úplně nejslavnější to ze soch (i když zastrčenou za muckajícími se milenci).

Ze středu parku se tyčí obří erektus (nikolivěk oficiální, nýbrž mé soukromé označení onoho dílka). Myslím, že oficiálně se tomu říká "boj o život", je to vytesáno z jediného kusu kamene a symbolizuje to souboj lidí různých věků, kultur, založení, názorů, postavení, etcetcetc... o místo v životě. Na názorném snímku jsem ztvárnil průvodce vysvětlujícího, o co jde. Naštěstí mě Lucka vyfotila během pěti sekund, protože dýl bych o tom něco smysluplnýho asi vykládat neuměl. Nafoceno mám samozřejmě o několik soch navíc, takže pokud se vám tento druh umění líbí a toužíte vidět třeba dva bezzubé důchodce, jednoho z kamene a druhého v modrym triku, neváhejte přepnout na už anoncovanou Picasu.

Na úplný konec pondělka jsme se ještě šli podívat na oselský hrad skýtající nejeden příjemný odpočinkový pohled, jako je třeba ten vlevo, ale o tom už se rozepisovat nebudu, páč Norwegian zrovna teď nabízejí lety Praha - Oslo a zpět za pár šlupek, takže pokud chcete vědět a vidět víc, přileťte - říkám to furt... No a jestli chcete, ale ne zas tolik, tak máte ještě tu Picasu a pak možnost, že zas někdy něco vypustím na blog. No a pokud nechcete ani to, tak co tu vlastně pohledáváte, že ano...