Typicky norsky

Jsem tu legálně, provedl jsem výtržnost před parlamentem a přečetl asi pět z šedesáti povinných stránek odborných článků do školy... Asi o něčem takovém teď trošku podrobněji.

Zdálo by se, že v sobotu má člověk plné právo vyvalovat se v peřinách (ve zdejších podmínkách si pod tímhle pojmem představte dvojvrstvou horizontální situaci; první vrstvou jsem já, druhou spacák). My jsme se ale sebrali a odpochodovali na imigrační oddělení Politých. Dopoledne jsem zabil čekáním na odevzdání dvou fotek, tedy jedný z těch věcí, který mi určitě budou chybět a zjistím to až po příjezdu do Norska, ale že mi budou chybět, to vím už před odjezdem, ale prostě těžko říct, který ty věci to jsou. Tak jsem se nechal za několik desítek noků vyfotit automatem při stání v pořadníku za 200 dřívějšíma čísílkama na předprodeji lítaček na metro. Krom fotek jsem policajtům musel odevzdat i místopřísežné prohlášení, že tu nechcípnu hlady, a to nikoli proto, že bych při studiu ve volném čase kradl či překupoval cigára. No a dalších asi 10 dokumentů, který nejsou důležitý ani pro ty policajty, natož pro laskavého čtenáře... Odměnou mi je slušivá ctyřiceticentimetrová průkazka poctivého cizince v Norsku.

Sobota byla vůbec pestrým dnem; odpoledne jsme se ve skupině asi 50 exchangů odebrali na okružní jízdu Oslem s paní průvodkyní, která nad každou významnější zajímavostí do mikrofonu autobusu rozněžněle povzdechla, aby to vypadalo, že ze všech lidí v autobuse právě jí ty novinky, co nám sděluje, nejvíce udivily. Nejčastější frází, kterou o lecčems v rámci Osla vyslovila, bylo "je to krásné a drahé..." V patřičné velkoturistické rychlosti jsme navštívili třeba Vigelandův park nebo vyhlídku na celé město. K tomu se ještě snad někdy vrátíme, takže to není potřeba blíž rozebírat.

Večer buddíci uspořádali akci "Oslo by Night", kdy jsme do pazour dostali papíry s úkoly typu "sežeňte co nejvíc lidí na ulici a vyfoťte se s nima v organizovanym davu" nebo "vyfoťte se u něčeho typicky norského". To byl docela oříšek, kort v noci. Chtěli jsme se na to, co je typicky norského, zeptat povolanějšího jedince, typického oselského povaleče v hospodě, který se oproti svému českému protějšku vyznačuje například perfektní angličtinou, civilizovaným zevnějškem a na české standardy taky naprostou střízlivostí. Snažil se nám vymluvit, že něčím typicky norským, u čeho bysme se měli vyfotit, je člověk chlastající pivo. Jen jsem se v duchu pousmál té naivitě. Moc nám neporadil, tak ten oselský ochlasta aspoň když už nic jinýho vyfotil celou naší skupinu s něčim typicky norsky drahym. Dopili jsme a odebrali se za dalšími dobroudružstvími, například pácháním výtržností přímo u místa, kde se formalizuje značný díl státní represe. Sedli sme si na zábradlí před parlamentem a navěky si to zdokumentovali. Oslo v noci pokračovalo až do posledního nočního metra, protože čekat na první ranní (v 7), když poslední noční hospody zavíraj ve 3, nebylo v norských podmínkách zrovna žádoucí.

V neděli večer jsem se odhodlal odejít konečně najít to bájné jezírko nad kolejema, na který už jsem slyšel tolik chvalozpěvů. Jak jsem se pozdějc dozvěděl, poprvý tam jde každej blbě, aby pak zjistil, že ta správná cesta je třikrát kratší a nevyčíslitelně pohodlnější. A tak jsem ve svém úsilí došel až k místu, kde se doprava i doleva vskutku rozkládalo jezírko, avšak jezírko výstavního bahýnka. A tam, kde končilo, byly stromy, ale to nevim moc přesně, protože až tak daleko jsem nedohlédl. Takže sedmý den pobytu šly boty na generální opravu. Cíle jsem ale dosáhl, udělal několik letmých večerních snímků a poučen našel cestu o fous vedle od tý, kterou jsem přišel. O moc kratší se nezdála. Ve skutečnosti jsem šel docela dlouho, skoro pořád do kopce, ale relativně rovně a po očividně obšlapávaných cestách, které slibovaly dřívější nebo pozdější dosažení civilizace a snad i kolejí. Po asi čtvrthodinkový procházce jsem došel k jednomu pěknýmu stánku, už bohužel zavřenýmu. Za ním jsem našel další jezírko. Zaradoval jsem se, že jsem si splnil nadplán a našel rovnou dvě jezírka, kde bude možný čistit hlavu, a chytla mě myšlenka, jak by to bylo absurdní, kdyby to jezírko ale bylo furt to samý, který jsem před čtvrthodinou pro ten den opustil.

Ano, bylo. Ač je to vyvratitelné elementární logikou, protože za čtvrt hodiny jsem prokazatelně nemohl obejít celou planetu. Leč... bylo. Další rána mému mínění o mých schopnostech, zejména dezorientačním smyslu. Tak jsem se sebral a vyrazil vstříc známějším místům - vstříc bahýnku.

V pondělí jsme s holkama odcestovali do výšin, kde se v roce 1952 konala olympiáda, ke skokanskému můstku Holmenkollen. Krajinka je tam půvabná, domečky taky, v souladu s paní průvodkyní pěkné a drahé, no a na snímku máte hotel Holmenkollen a mě ležícího. Tohle je patrně jediný způsob, jakým bych se v hotelu Holmenkollen mohl vyspat, pokud teda hotelem Holmenkollen označíme i trávník k němu náležící... Jestli chcete vidět to, co vidí skokan na skokánku těsně před odrazem v hlubiny doskočiště, odkazuji vás na Picasu (zatím nezkomentovanou). Pohled je to vcelku působivý, člověk by si hned šel skočit. Nevim, jak to stavitelé dělají, ale každopádně to jsou vpravdě filutové, protože odspoda ten můstek vyhlíží násobně hrozivějc, než svršku, když máte skákat...

Protože do školy jsme nemuseli, šli jsme první den výuky s Luckou oslavit do Vigelandova parku. Pan Vigeland byl pozoruhodný muž. Se svými žáky jako své životní dílko zhotovil park postavený ze soch symbolizujících život od narození po smrt. Všechny sochy se vyznačují svým úplným obnažením. Můžete tu najít batolata, adolescenty, středo- i třetivěké, čas od času v poněkud bizadních situacích. Já prostě dostatečnou míru pochopení pro takovou uměleckou myšlenku nemám. Každopádně lze celý parkový komplex označit za "zajímavý", "originální" a "vybízející k nejednomu zamyšlení". Na první fotce máte vztekajícího se obnaženého chlapečka, úplně nejslavnější to ze soch (i když zastrčenou za muckajícími se milenci).

Ze středu parku se tyčí obří erektus (nikolivěk oficiální, nýbrž mé soukromé označení onoho dílka). Myslím, že oficiálně se tomu říká "boj o život", je to vytesáno z jediného kusu kamene a symbolizuje to souboj lidí různých věků, kultur, založení, názorů, postavení, etcetcetc... o místo v životě. Na názorném snímku jsem ztvárnil průvodce vysvětlujícího, o co jde. Naštěstí mě Lucka vyfotila během pěti sekund, protože dýl bych o tom něco smysluplnýho asi vykládat neuměl. Nafoceno mám samozřejmě o několik soch navíc, takže pokud se vám tento druh umění líbí a toužíte vidět třeba dva bezzubé důchodce, jednoho z kamene a druhého v modrym triku, neváhejte přepnout na už anoncovanou Picasu.

Na úplný konec pondělka jsme se ještě šli podívat na oselský hrad skýtající nejeden příjemný odpočinkový pohled, jako je třeba ten vlevo, ale o tom už se rozepisovat nebudu, páč Norwegian zrovna teď nabízejí lety Praha - Oslo a zpět za pár šlupek, takže pokud chcete vědět a vidět víc, přileťte - říkám to furt... No a jestli chcete, ale ne zas tolik, tak máte ještě tu Picasu a pak možnost, že zas někdy něco vypustím na blog. No a pokud nechcete ani to, tak co tu vlastně pohledáváte, že ano...