Jan Jan Postavil si malý stan

Policejní akademie 5 byla po všech stránkách slabým filmem. Viděl jsem jí cca. před deseti lety a od té doby už nikdy. Asi ve dvou chvílích jsem se tehdy u toho filmu pobavil. Jednou z těchto chvil byla procítěná recitace básně, kterou jste si mohli přečíst v titulku dnešního příspěvku.

Vzpomenu si na tuto báseň pokaždé, když slyším jméno Jan samostatně bez příjmení. V Oslu se mi to stává často. Moji typickou reakci na zaznamenání jména Jan můžete vidět na přiloženém obrázku.

Nenávidím jméno Jan. V terminologické shodě s prezidentem Havlem po mě lezou slimáci, když ho slyším. Nikdo mi tak nikdy neřekl, dokud jsem neodjel do Norska. Tady jsem začal řešit dilema, jak si nechat říkat. V občance mám "Jan". Na Skypu a na ICQ v kolonce jméno mám "Jan". Moje e-mailová adresa má před zavináčem "janpliva". Učitelé mě ve svých papírech vedou jako "Jan Pliva". Všude, kde jsem nějak napsanej, neoddělitelně figurujou ty tři jednoduchý písmena. Pro lidi to je jednoduchý k zapamatování a už i k vyslovení. No.

Na snahu všem obsáhle vyprávět, jak se mi říká "Honza", i když v občance mám "Jan", a že to je v Česku úplně normální, jsem rezignoval hned na začátku. Na snahu nechat si říkat "John" hned potom. Dva lidi si vyslechli, jak jsem v občance Jan a jak to nemám rád a že bude nejlepší, když mi budou říkat John. Potřetí jsem podal pravici a pravil - "Jan". Zní to skoro jako Prd.

Na jednom cvičení, kde si paní učitelka (Line se jmenuje) potrpí na to, abysme se navzájem poznali, jsme dostali za úkol najít přídavné jméno, které nás dobře charakterizuje, nebo o kterém bysme si přáli, aby nás charakterizovalo, a přidali svoje jméno. Další v řadě pak měli opakovat adjektiva a jména všech předchozích. Najít přídavné jméno v angličtině začínající na "J", které mě dobře charakterizuje nebo na to mám aspoň aspirace, byl další pěkný oříšek. Napadlo mě akorát "jaywalking (přecházející mimo přechod pro chodce)". Vypečené to adjektivum, navíc jsem si tehdy ještě nebyl zcela jistý, co znamená. Inu, pravil jsem si, udělám si to jednodušší a jim koneckonců taky. Aby mi neříkali "Džeján", ale skutečně kdyžuž tak aspoň správně "Jan", odprezentuju se jako "impressive Ian (působivý Ian)". Stejně jsem pro někoho byl ten Džeján, pro někoho jinýho Ajén a podobně... Ufff... Przním tu svoje jméno k nepoznání.

Obyčejně se na jméno Jan blbě slyší, když ho nemáte za vlastní a když nadto naprosto splývá se záplavou dalších plevelných anglických, norských i jiných cizonárodnostních slov (namátkou: "jeg" - čti "ja(j)" - norsky "já", "ja" - německy "ano", "yeah" - anglicky "jo" atd.). A tak, když někdo jde pět metrů za mnou a chce mě zastavit, obvykle podstoupí následující mluvní cvičení:

Jan.
Jan!
Jan! Jan!
JanJanJanJanJanJanJan!!!

Pak se už zpravidla otočím.

Až se vrátím domů, tak jesli mě někdo osloví "Jane", nadosmrti s tím barbarem nepromluvím!