Norové nejsou jen chladní při prvních setkáních. Dokáží být také dobrými hostiteli a mají o svém norství asi o poznání lepší mínění, než mají Češi o svém češství. Jsou prostě takovým malým hrdým národem, jehož značná část žije v pustých rozlehlých končinách, kde rodině krom zemědělské fauny nedělá po dlouhý rok společnost nikdo další. Vědí, že žijí v krušném, ale krásném kraji, který mají rádi. Vědí, že když jim jde o společnou věc, dokážou se nadchnout a svoji hrdost pak nekonečně ventilují do širého světa. Mají několik unikátností, které nebývá zvykem vídat jinde, a na ně jsou také hrdí. V norské krvi ale také neodfiltrovatelně koluje nejedna neřádnost, na kterou by můj hostitelský národ v žádném případě být hrdý neměl. Ale podle všeho mu to zatím nikdo dost důrazně neřekl.
Tak třeba Norové (společně s Američany) jsou údajně jedinými národy, kde jsou rodiče schopni napráskat vlastní děti například za přecházení na červenou, stahování hudby z netu nebo soulož s nezletilcem... Alespoň tolik výpověď Marti, která odsud v úterý odjela. To mě elegantním oslím můstkem přenáší k poznámce, že konečně zas něco píšu na blog, tentokrát ve věci týdne 27.8. - 2.9. Poslední dva víkendy jsem tu totiž měl návštěvy a tak nebyl čas na nic jiného a na blog už vůbec ne. Zpátky k neřestem: Aby můj dnešní referát nevyzněl tak úplně negativně, na prvním snímku z výletu k dalšímu jezírku v blízkosti kolejí vidíte volně položené rybářovo kolo. Rybář rybařil 200 metrů od kola, za horizontem. Kol je tady spousta a jejich zabezpečení bývá dle českých standardů klasifikováno stupni 1-3,5 z 10.
Noři jsou hrdí na svá obydlí. Opečovávají si je, upravují si je k obrazu svému. Narozdíl od svých českých ekvivalentů nejsou žádné zdejší domky sebemovitějších občanů obehnány vysokými neprůhlednými betonovými oploceními. Závisti a nepřejícnosti je tady asi podstatně míň, ale i životní úroveň národa jako celku je vyšší. To ale v rozvinuté ekonomice živené štědrými ropnými kohoutky není překvapení. Ti, kdo žijí na samotce, jsou hrdí na to, že žijí v unikátním přírodním prostředí. Pochybuju, že tu existuje něco jako stavebně uzavřená území, páč tu je všude spousta místa, takže když chcete bydlet nikde, asi by se vám podařilo bez větších obtíží postavit dům i v CHKO či NP. Na chvíli jsem po ubytování na samotce zatoužil i já a s vidinou uspořených 2500 noků měsíčně jsem se pokusil zhotovit nemovitost u poklidného jezírka. Myšlenka na dobu od října dál a zhodnocení izolačních schopností mnou zbudované střešní krytiny mě ale uvrhly zpátky na kolej...
Hrdost tu naprosto chybí rackům, protože tak dotěrný zvířata ochotný letět kilometry a kilometry za nejistím výdělkem potkáte málokdy. Další fotka pochází ze středečního výletu lodí po Oslofjordu, po jehož celou dobu nám uřvaní opeření somráci dělali společnost - nutno ale dodat, že vlastně vítanou. Aspoň mám pár pěkných fotek, koneckonců racčí fotogeničnost můžete sami posoudit pohledem do příslušné fotogalerie na Picase. Na výletě jsme dostali krevet, kolik se do nás vešlo. Naštěstí ještě exchangíci nebyli po tom týdnu v předražené zemi tolik vyhladovělí, ale i tak zabrala večeře dobrou polovinu plavby. Krevety jsou tu jedním z mála artiklů, který stojí zhruba stejně, nebo možná i vo fous míň, než v Česku. A maj je v každém obchodě v samostatných mražácích s naběračkou a jednoúčelovými sáčky. Povečeřet takových pár krevet je úkol na celý večer, pokud si nekoupíte ty už z krunýře svlečené, s utrhanými hlavičkami a veškerým nepříjemným harampádím, které krevety v hlavičkách nosí (mimochodem, chcete-li někoho urazit elegantněji, než větou "máš v hlavě nas...", můžete podotknout něco ve stylu "máš krevetí anatomii hlavy").
V sobotu jsme se vypravili do Lillehammeru, což je v podstatě taková pěkná poklidná větší horská vesnička. Asi nemusím dlouze vyprávět, jak se tu v roce 1994 konala zimní olympiáda. To, že se taková událost konala právě v Lillehammeru, vám v tomhle městečku připomíná kdejaký patník. Hrdost pramenící z velké sportovní události je vidět a cítit na každém Lillehammeřanovi, mají tu k tomu olympijské muzeum umístěné přímo v hokejové aréně a městu dominují dvě další turistické atrakce - můstky s výhledem doširoka (dodaleka moc ne, pář tam je protější hřeben). Muzeum, stejně jako nejedno další norské muzeum, je pojato velmi nápaditě a mnohdy muzeálně neatraktivní téma tak dostává rozměr v českém prostředí nepoznaný. Tady hostům například nabízejí vyzkoušet atmosféru starodávného obýváku, ve kterém se pan Henrik dozvídal o úspěších svých reprezentantů na plachetnicích.
V projevu místního radního při zahajovacím ceremoniálu lillehammerské olympiády zazněla formulace "City of Lillehammer". Velmi mě pobavila při pohledu na nerušeně odpočívající nízké domečky v údolí norské glaciálno-dobní říčky. V těch 14 dnech, kdy se tu skákalo, běhalo a bruslilo, se počet lidí v Lillehammeru určitě z těch 20 tisíc posunul na několikanásobek, takže po tu dobu vlastně o velkoměstu hovořit nebyla taková zcestnost. Ale abych ukázal, jak mírumilovná velkovesnička přeci jen nemyslí jenom na olympiádu, která se konala před 13 lety, musím vzpomenout takovou pěknou velkou svého druhu vesničku ve vesničce - skanzen, ze kterého pochází poslední fotka. Vidět tu můžete norská obydlí všelikého druhu vešlikých dob - prakticky od okamžiku, kdy Noři vylezli z nor, do okamžiku, kdy objevili zděnou konstrukci (což je docela nedávno). Skanzen jsme ani celý neprošli, natolik je rozsáhlý a natolik nám při jednodenním výletě nevyzbyl čas zahrnující bezstarostný návrat zpátky na koleje v noci, bez fungující GPS a s mizernou mapou, třikrát sem a zas zpátky přes celý Oslo. Fotky z Lillehammeru (z nedostatku času zcela neokomentované) naleznete na Picase, kde jinde.
Na závěr, abych pozvedl malomyslné mínění českého národa o sobě samém, vyjmenuji některé další neřesti krom útlocitného dodržování zákonů, které Noři nosí hluboko v sobě a které je v daném ohledu dělají špatnějšími člověky, než jakými jsme my, západní Slované. Tedy:
- Cigarety tu jsou neskuteně drahé (chválihodné z mého subjektivního sobeckého pohledu), zato tu vostošest frčí žvýkací tabák. Lidi si ho běžně nosí na přednášky, do aut, do hromadných dopravních prostředků, na párty, prostě všude. Z vlastní zkušenosti vím, že účinek jednoho tabáčího váčku pod jazykem si nezadá s třema pivama za půl hodiny. Kam se hrabou cigára.
- Nejoblíbenější pivní značkou tu je Ringnes. Je to takový norský Gambrinus, takže nejprodávanější, přestože nedobré pivo. Ale Gambrinus přeci jen nelze označit za tvář kroutící kyselej patok.
- Víc než kde jinde tu v metru strkaj špinavý pařáty na protější sedačky. Takovejch zpřelámanejch hnát v mých myšlenkách za poslední 2 měsíce - no prostě genocida údů...
- I když je vedro, jasno a dotyčný a zejména dotyčná chodí po městě, oblíbenou módní zvyklostí je nosit holinky. Dokonce jsem tu už viděl prodejnu, která se specializovala pouze na holinky. Večer strávený doma s člověkem inklinujícím k tomuto trendu po celém dni stráveném ve městě si radši nepředstavuji.
- Poslední zmínka se týká stravy, která tu vykazuje nejednu unikátnost. Prodávaj tu sladký slanečky. A jsou na to hrdý.
Vzpomenu si na tuto báseň pokaždé, když slyším jméno Jan samostatně bez příjmení. V Oslu se mi to stává často. Moji typickou reakci na zaznamenání jména Jan můžete vidět na přiloženém obrázku.