Jak jsem se letos prvně spálil

Vítejte u mě doma, dobří lidé!

Tak tak srdečně, radostně a s otevřenou náručí přivítám každého, kdo za mnou bude vážit cestu tak trnitou, jako byla ta Míšina, Renčina a Wartlíkově Tomášova :-)

Ten Tomáš než to vyfotí... Z úsměvu jsem měl ještě půl hoďky zkřivený tváře a skrz bloklý rozpažený ruce jsem se málem nenasoukal do auta...

Ano, 20.4.2007 tomu bylo již 23 let, co jsem byl vržen do globálně se oteplujícího světa a to byla vhodná příležitost zapracovat na utužování mezilidských vztahů v Jizerských vrchovinách.

Po příjezdu, naštípání dříví a zatopení (Renča s Míšou byly krajně zimomřivé) jsme se vyrazili buď zahřát nebo chcete-li ještě víc zchladit (aby nám ve světnici následně bylo dobře) na první krátkou vycházku po Desné - Souši. Zde jedna z náladových momentek.

Druhá dávka účastníků přijela navečer autem (Katka, Ondra, Petík). Pak nastaly peckovičkové orgie, kterých se trochu ostýchavě část osazenstva zdráhala účastnit. Ráno jsem uznal, jak prozíravá ona část byla. Tady mi musí panáčci držet palce, abych po ránu vůbec něco snědl. Nepomohlo. Tak jsme se radši vydali hledat (již potřetí...) Protrženou přehradu a Jizeru (hora).

Někde zpocení, někde strhaní, někde namožení, někde morálně pokroucení, ale všichni celí jsme se k vrcholku dne dodrápali až na vrcholek Jizery. A tak se zběsile dokumentovalo, abychom měli trofeje... A taky abychom ukázali, jaký výkvět národa na sobě pracující jsme. No, co říkáte, nepříjde vám tahle fotka jako pozvánka do Y.M.(&W.)C.A.?

Pojizerský kraj skýtá z dob, kdy se blahobyt společnosti počítal vykalenou ocelí, mnohé nezvyklosti, v zákonem chráněných přírodních lokalitách málokdy vídané. Dnes už se Jizerky zas zelenají, ale na různá unika vzniklá v harmonii člověka a přírody lze stále narazit. U něčeho takového se turista hned tak nevyfotí, tak jsem musel já, protože kýčovité fotky nejsou pro mě to pravé.

Tomáš tuto fotku v komentářích pro mé stránky nazval "Dva uschlé stromy". Drzý pes...

Po návratu jsem za odměnu všem naservíroval utopené hermelíny. Krom mlaskání nebylo slyšet nic jiného. Pak přišly ódy, chvála a donebevynášení :-) To mě potěšilo, protože jsem si uvědomil, že mně ten hermelín nechutná ani trochu. Ale které hospodyňce chutná její jídlo, že ano...








Můj dáreček pro ostatní ― téměř skvěle utajená Lenka navrátivší se z Gutentaglandu. Škoda, že já jsem překvapený nebyl a polovina ostatních jen tak napůl, páč Lenka neudrží v tajnosti ani to, že sama coby překvapení přijede, a tak rozesílala "tajemné" SMS a bezstarostně se poflakovala po Praze a škole...

No a ještě jedna stížnost: Místo, aby měla radost ze shledání, má nemístné poznámky k mé preciznosti při popisování DVD...

Už povím jen tolik, že pokud máte rádi romantické výhledy na skaliska a shledy (význam slova shled viz nejbližší odkaz) do údolí, jakým je kupříkladu tento snímek pořízený na Bukovci, pár jich najdete mezi 151 zkomentovanými fotkami vybranými z asi 500 na mém Picasawebu.