Jsem v Oslu. Í-á!

Ahoj.

To je tedy mé přivítání. Již sedmým dnem šoupu nohama po "nejteplejším městě Skandinávie" (dle vyjádření průvodkyně). Ano, nejtepleji je tedy skutečně v Oslu. Ale abych pravdu řekl, doufám, že takhle teplo tu už bude furt - i v prosinci, páč níž to tak nějak nechci.

Nadešel čas na první fotku, proč ne říkám si...

Přestože nemít ho zvěčněného, už bych na něj úspěšně pozapomněl, je pán na první fotce mým prvním silnějším vjemem z výletu. Hned jak jsem dosedl do sesle, začal na mě podezřívavě zírat a požádal mě, abych mu šáhnul na ruku... Že prej má strašně naježený chlupy a cejtí vibrace... Ano, byl jsem zaskočen. Když začal prohlížet vybavení letadla se slovy, že tohle se mu ještě nikdy nestalo a to že už letí po-strašně-mockráté, vážně jsem znejistěl. Šel se svým příběhem za stevardkou a když se vrátil, sdělil mi, že to bylo zapnutym mobilem a že už to přešlo. No... Pro člověka, který věří na boží znamení, pár minut před odletem nepříliš fajn začátek. Po chvíli se pán zase zvedl a odkráčel na jiné sedadlo, protože si na letence spletl číslo sedadla s číslem odbavovací přepážky. To bylo tedy prvně, kdy jsem si procvičil angličtinu.

Protože prokazatelně žiju a let proběhl bez zásadnějších karambolů, je jasné, že mi zděšený sedlák kdovíodkud boží znamení nezprostředkoval. Po odlepení se od země se pode mnou rozprostřel zemský ráj na pohled a tak jsem jako správný turista započal zběsile fotit... Postupně se ztrácela rodná hrouda a objevovalo se Německo, ale přesný přechod si nepamatuju, páč z vršku ty vesničky vypadaj tak nějak všechny stejně a zabordelená se nepozná od čistoskvoucí.

Průjezd mrakama byl trošku divočejší (při stoupání i klesání), ale pohled na mraky odshora nějaký to zaklimbání nahoru, dolu, dostrany a dokola vynahradil. Člověk by si hned skočil vyválet se... Kdyby tam teda nebylo, jak palubní monitory povídaly, kolem minus šedesáti stupňů pana Celsia.

Když už jsem se tak pozastavil nad cestou, tak snad jeden z postřehů, pro pravidelně létající nikterak šokující, ale přesto zamyšlení hodný... Po servírování svačinky a nápojů posádka vyhlásila "palubní prodej". Pohlédl jsem dopředu letadla a uzřel jsem vozík napěchovaný kartónama cigarem, whiskama a Becherovkama. ČSA jsou téměř charitativní organizace, protože prodávat půllitr Becherovky za 130 českých korun na lince do Norska, kde vládne prohibice rukou tvrdší než Kimčongil, lze označit za veřejně prospěšnou práci. Hned jsem sáhnul pro kartu (páč český koruny jsem nechal doma) a po jednohom (jen jednom - pak jsem si to vyčítal) Johnnym Becherovi jsem hrábnul.

Po střídavém shlédnutí mráčků, ostrůvků a poloostrůvků, co jsou mezi Německem a Norskem, a cca. hodinu od posledních záchvěvů letadla nastaly podobné záchvěvy znova. Pod mraky se rozhostila má na 4,5 měsíce hostitelská krajina. První vjemy vypadaly tak nějak, jak je vidět na fotce (teda asi i líp). Když už jsme byli hodně nízko, zaujalo mě, že když páni Norové při stavbě železnice narazili na cca. 50metrovou vyvýšeninku, neprokutali jí celou, ale postavili skrz ní minitunýlek. Důvodem byla snad péče o krajinu, každopádně nic podobného si nikde nevybavuju. Taky je ale o co pečovat - norská příroda stojí už i za shlédnutí z letadla a co potom ještě severnějc za zhlédnutí z turistových bot nebo z lodičky. Škoda, že na nějaký monstrvýlety asi nebude čas ani peníze.

Přeskočme od přistávání k příjezdu na kolej. Komplexu, kde jsem našel azyl, se zvykne říkat Kringsjå (čti Krinšó); já ale nebydlím přímo tam, ale asi tak 20 metrů od něj, v menších čtyřpodlažních domečcích jménem Fjellbirkeland. Nemůžu říct "domečcích známých jako Fjellbirkeland", páč Fjellbirkeland skoro nikdo pořádně nezná. Proto ani neznám přesnou výslovnost. Oproti Krinšó to je taková vesnička; Krinšó (ač v angličtině, stejně jako Fjel...-a-tak-dál, "student village") je v tomhle srovnání taková středně velká aglomerace. Je tvořená vcelku zachovalými paneláky, ale oproti typickým českým kolejím, které můžeme najít třeba v Praze na Chodově, se vyznačuje několika atributy vyspělé civilizace. Předně je v okolí i mezi jednotlivými bloky dost zeleně, a to jak stromové, tak i upravované travní podoby. Dneska zrovna jezdili se sekačkou i tam, kam zrak nikoho krom pár obyvatel koleje nedohlédne, páč to je úplně na konci komplexu a dál už jsou jen keře a stromky. Dále pak i ty paneláky samy o sobě vypadají tak nějak víc k světu, než jak jsme zvyklí. No a zevnitř jde na české poměry (pokud to tam není zaprasený od slabě sociálně cítících spolubydlících) o grand-hotel. Argument o vyšší ceně ubytování neberu, páč tady je tak drahý úplně všechno (více přečti v chystaném příspěvku na téma "ceny v Norsku").

Pokojík mám pěkný, brzy dodám fotky na Picasu, mám cca. 12 metrů čtverečních pro sebe a kuchyňku a koupelnu sdílenou s někým, koho jsem zatím furt ještě neměl příležitost vidět, ale mým soukromým tipem je jakási Norka - už vzhledem k tomu, že se tu zatím nemá potřebu moc vyskytovat, ale zato skříně, ledničku i odkapávač na nádobí obsadila solidně na hranici kapacity. Nebudu vyjmenovávat veškeré její zásoby, ale stačí snad uvést, že na poličku postavila 7 nádobek s rozličnými druhy koření výhradně norských popisků. Takovou výbavičku by si asi vyjukaný zahraniční student (pro anglicky nemluvící napříště známý také jako "exchange student") během prvních dnů v cizině nepořídil. Uvidíme, jestli se vůbec kdy uvidíme.

Má domovská škola mi do Norska za sparring partnerky vybrala tři slečny, na snímku zleva: Péťu, Ádu a Lucku. Hned na druhý den jsme se vydali na předměstí do útrob Ikey, abychom co možná nejlevněji nakoupili nezbytnosti, jako: talíř, hrnce, pánvičku, stolní lampičku, žárovky do ní, závěsy, odpadkový koš a kbelík na vytírání zároveň, polštář, povlečení na něj a možná ještě něco, ale to už je jedno. Na peřinu jsem rezignoval; můj spacák dovežený z domova mi snad po celou dobu dobře poslouží. Útrata bratru za 400 noků - ještě že berou karty a tím pádem to placení tolik nebolí.

Nakoupeno pro důstojné přežití máme, je na čase začít s nesmělým oťukáváním se s Oslem a spolubojovníky v něm přebývajícími. V závěru budiž dobrým zvykem odkázat na obsáhlejší fotogalerii, tentokrát tedy o prvních krůčcích po novém domově.